Pamětníků ubývá, s nimi odchází staré příhody i zážitky, život přináší nové.  Jeden, opravdu mimořádný příběh o jednom snu, zarputilosti a vytrvalosti člověka odtud z Mlýnů, jsem pro zachování zaznamenal v následujících řádcích.

            Obří kolna  (kůlna se tomu říct nedalo) vyrostla koncem sedmdesátých let před patrovým domem č. 18H, tedy v části Hillův Mlýn, při zadní cestě do Kytlic.  Tehdy tu žil se svou rodinou traktorista a lesní dělník Alfons M. , mezi kamarády zvaný Lón. Kolna, sbitá z krajinek na mohutných trámech zaujala každého, kdo šel okolo. Pokud mu zvědavost nedala a nahlédl škvírami dovnitř uviděl něco co  doposud jistotně  neviděl a jistotně už nikdy neuvidí. Loď z drátů! Tedy zatím jenom kostru, ale  úctyhodných rozměrů.  Alfons se tu pustil do splnění svého dávného dětského snu, snu o mořích a námořních lodích. Začal stavět svoji jachtu.  Mořskou. Z betonu. Přesněji – železobetonu. Dřevo či laminát odmítl již na začátku. Proto nejprve ta kostra. Prý nic nového pod sluncem. Jaképak divení. Fabriky je ve světe staví běžně, vlečné říční čluny z betonu stavěl za války i Hitler. Nikdo ale na zelené louce, ve skromných poměrech tehdejšího režimu o výdělcích nemluvě, podomácku. Konečná podoba podle polské dokumentace rovněž úctyhodná: 11,5 metrů délky, snad 5 metrů výšky i s kajutou, váha 11 tun. I s motorem, jenom na vítr nelze spoléhat. Traktorový naftový Zetor 50. Navíc ještě s tunou olova v kýlu coby závaží. Taky před ním nic olověného neobstálo. Především vodovodní trubky, ale nepohrdl ani bedničkou vyřazených písmenek z tiskárny. V dřívějších dobách se totiž nepsalo tak jednoduše na počítači, jako třeba já nyní. Knihy, noviny a jiné tiskoviny se skládaly v tiskárnách do řádků a stránek pěkně písmenko po písmenku.  Jeho loď bude po dokončení zkrátka pěkný macek. Žádná kocábka. Nastaly roky práce po návratu z lesa s kamarádem a sousedem Milanem K. Dlouho do noci svařovali armovací dráty, natahovali rabicové pletivo kterého muselo být ve finále  až devět vrstev na sobě. Budoucí loď, visící zatím  na trámech se pomalu vylupovala do své podoby. Žádná forma, žádné bednění. Jen neustálé pečlivé měření i kontrola. Nic se nesmí ošidit. Tloušťka stěn do 19 milimetrů, paluba o dva více!

            Přišel čas, kdy o jednom letním víkendu nastoupilo asi třicet chlapů na betonování.

„Chlapi, musí se makat nepřetržitě, ve dne v noci. Rozdělte se do směn, jak kdo kdy může, ale musí to stoprocentně platit. Jak se něco zadrhne, jsme v háji a roky práce v pr….“.  Ženský, nastoupené venku u sporáků a mohlo se začít. Míchačky spustily. Jemný sklářský písek, přehradní cement, voda. Výsledná konzistence – husté těsto. Bůhví, kde v té době takový cement sehnal, k mání nebyl ani obyčejný. Mužský, vesměs kamarádi trempové a sousedé, vždy dva proti sobě, jeden uvnitř druhý venku, rukama a ručními vibrátory pasírovali beton vrstvami pletiva. Kolem budoucí lodi pobíhali přidavači, přísun se nesmí zastavit. Od spodu nahoru. Bez přestání, včetně paluby a kajuty. Jen se střídaly party. I na jídlo. Všichni  nedočkavě čekali na chvíli, kdy Alfons zavelí HOTOVO,  míchačky utichnou  a vesnice si prohlédne to úctyhodné veledílo. Stalo se tak po dvou a půl dnech. Betonový Moby Dick byl na světě. Nádhera!

            Následují týdny neustálého kropení, pro důkladné vyzrání. Ve dne v noci. Dlouho byl totiž beton na dotek teplý, jak v něm probíhaly chemické reakce. A další roky penetrací, vyrážek a ekzémů z pryskyřičných výparů, nátěrů , dostrojování. A hlavně peněz. Lón přemluvil k práci v lese i manželku. Pracovali spolu, výdělky byly slušné. Z lodi se stávala  krasavice křtěná jménem MARGO. Nastal čas, kdy dospěla do konečné podoby a měla  ukázat, jak umí plavat. Stalo se tak na Labi v Mělníce, před důležitou komisí a domů se hrdě vrátila i s  potřebným osvědčením. A následně konečně moře. Její budoucí domov. Nejdříve Rujána na  Baltu v NDR.  Rok co rok destinace tisíců našich lidí. Bylo léto roku 1989. Z Baltu musel MARGO přivézt na zimu zpátky, což byla podmínka výjezdu,  aby  jej nenapadly nějaké postranní úmysly. Lidé ji tak mohli obdivovat zaparkovanou v České Kamenici na nádvoří Lesů (dnes Stavebniny proti marketu Penny), novináři si podávali dveře, loď byla pojednou jako zjevení ve všech novinách i časopisech.

            V roce příštím bylo vše jinak.  Pro Lóna obzvlášť. Konec s prací v lese, konec povinného zaměstnání, zjara připojil podvalník a ádijé směr Finsko,  příště pak dolů na Středozemní, kde se MARGO s českou vlajkou prohání dodnes. Padlo převážení zpět do Čech, v zimních přístavištích nebo na břehu se vždy našlo místo, kde počkala do příští  plavby na svého stvořitele. Našla tu i jiné načinčané betonové sestřičky, ovšem z tovární porodnice. Ale ta naše holka z českých lesů, postavená za krutých podmínek jedním nadšencem, se mezi nimi vůbec neztratila. A Alfons? Za deset let nepřetržité práce na lodi i odříkání se žena sebrala a s dětmi odešla. Loď jí vzala manžela, holkám tátu. Ani Milan K., rovněž lesák, se dokončení díla nedožil.  Čtyři roky po zahájení stavby lodi jej v lese usmrtil strom. Bylo mu 29 let. Krutá daň!

            Dnes, důstojný pán v letech, žijící nedaleko Mlýnů s novou rodinou, se stále stejným optimizmem i plnovousem skrývajícím úsměv, se v létě chystá opět – však víte kam. Čeká na něj MARGO. Již pár let pod jiným kapitánem, kamarádem, jenž  jeho neuvěřitelné dítko provozuje dál. Důkladná práce s neotřesitelnou vírou ve šťastný konec, stále drží. Ani drobným  šrámům, které spravila trocha cementu či barvy, se loď nevyhnula. Největší malér na vodě se stal před lety v kuchyňce při dolévání paliva do vařiče, kdy vzplanul sám kapitán. Zachránil ho skok do moře, odkud jej vylovil vrtulník pobřežní stráže. Nehoda se obešla bez následků, Alfons byl za pár dní v pořádku a plulo se dál.

Je léto 2018, tak tedy ŠŤASTNOU  PLAVBU! Držte se – oba. Co nejdéle.

 

Emil Sedláček červen 2018