Milý čtenáři. Blíží se každoroční Kytlická pouť opět s bohatým programem, opět připraveným paní Markétou Čunátovou a obcí. Opustíme tedy dosavadní tragické příběhy z minulosti a tento měsíc vzpomeneme na první pouť pořádanou obcí v roce 1990 i na jednu legendární postavu těchto let. Děkuji za vaše ohlasy a přeji příjemné počtení. Emil Sedláček st

„Bez buřtů a kolotoče to není žádná pouť, mladej!“ zachrčelo za mnou. Otočím se a vidím zkrouceného staříka o holi s čertovým kopytem a brýlemi na pojišťovnu, s alespoň patnácti dioptriemi. Vyvěšoval jsem zrovna plakát na první posameťáckou (psal se rok 1990) pouť v Kytlicích a lámal si nehty při dolování starých připínáčků z ještě starší vývěsky. Stálo tam, na tom plakátě, že bude hudba, atrakce, soutěže o ceny, občerstvení a tak. Spousta práce a zařizování.  Ovšem jeden nedostatek byl – chyběl kolotoč. V těchto dobách měli kolotočáři žně a sehnat je na novou, nezajetou akci se rovnalo zázraku. Jak je dříve režim zatracoval, byli dneska na roztrhání. Na neznámé Kytlice  prostě čas nezbyl.
            „ Kolotoč sice letos nebude, ale bude spousta jiné zábavy, přijďte“ lákal jsem ho.
            „ Bez kolotoče je to na hovno!“ zachrchlal dědek a šoural se dál.
Tak jsem přišel poprvé do styku ( a hned takhle ) s Brokem. Což byla jednak zkratka jeho občanského jména a druhak přezdívka. Jarda Brok. Bývalý vynikající malíř skla, samorost a rodák, údajně v mládí mezi snad díky svému postižení, ženskými na roztrhání. V obou vesnicích se stával pravidelným námětem vzpomínání v místních hospůdkách a jeho životní kousky byly  zárukou příjemných nálad a posezení. Prostě exot. 
            Pouť se vyvedla. Nádherné počasí, spousta lidí, včetně asi dvou tisíc přespolních běžců orienťáku, co měli cíl zrovna na koupališti, no prostě co bylo na plakátě, to bylo jak malované. Tančilo se, zpívalo, muzika vyhrávala, pívo teklo proudem. Na kolotoč nikdo ani nepomyslel a všichni byli náramně spokojení. Broka jsem hledal marně. Nebyl kolotoč, nepřišel. Osobně jsem si přísahal,  že na druhou pouť kolotoč bude. Už kvůli němu. Uplynul rok. Kolotoč a nejen ten, jsem po dlouhém pátrání a přemlouvání sehnal až v Chabařovicích, kde měli světští – jak se jim odjakživa říkalo –  zimoviště.
            Počasí sice trochu horší, lidí zase jako máku a mezi nimi Brok. Sláva! Radostně  se k němu hrnu, co že tomu kolotoči říká.
            „ A buřty tady maj, mladej?“ zavrčel.
            „ Jo, jistě. Dole u vody, v kiosku“, povídám zklamaně. Na kolotoč se dědek ani nepodíval. Velký, řetízák! Přitom byla pouť  na stejném místě jako vloni, bufet u rybníka. Věnuji  se dál programu, účinkujícím i soutěžícím  až do doby, kdy za mnou přišel kamarád  Martin a povídá:
            “ Ty si poslal Broka na buřta?
            „ Jó, proč?“
            „ Ty vole, tam je rozruch, běž se podívat “.
To určitě, pomyslel jsem si s divným tušením. Stejně se to za chvíli ke mně nahoru na hřiště donese. Doneslo a velice rychle: Brok  dopajdal ke kiosku a kupodivu si způsobně odstál frontu. U okénka vybafl: „ Dej mi buřta!“.
            „ Nemáme,  nechcete langoše?“
            „ Co to – jaký galoše ? Říkal starosta, že máte buřta, tak mi ho dejte a necpěte mi nějaký ty….jak si to říkal?“
            „ Langoše, dědo. Takový jako placky, buřty fakt nejsou, došly.“
            „ Na placky vám seru, já chtěl buřta!“ Fronta za ním se před nerudným dědou snažila tvářit vážně, moc to však nešlo. Buřty zkrátka nebyly a situace se poněkud změnila.  Brok se vydal pro změnu hledat mě  tak vytrvale, až našel.
            „ Buřty nemaj, mladej, cpali mi náký placky…. Ta pouť zase stojí za hovno!“
            „ Ale je tu přeci kolotoč, za buřty nemůžu, běžte se svézt“, zachraňuji zoufale situaci.
            „ Sem na hlavu nebo co? Na to bych v životě nevlez. Je to zase na hovno, povidám!“ A odkráčel. Fakt přímočarej a upřimnej.
 
            Svou bezprostřednost opět dokázal při podzimní předváděčce ložního prádla třetího tisíciletí. To teprve šmejdi začínali a lidi to baštili i s navijákem.  Kino v Kytlicích bylo poměrně slušně zaplněno a jakási pohledná jemná dáma, coby dealerka pěla ódy na přikrývky z ovčího rouna, na místě demonstrovala, že svou roli ovládá. V první řadě diváků, už kvůli zraku se usadil Brok a bedlivě sledoval její počínání. Snad vzpomínal na své lásky, snad se mu k stáru líbila, ani nedutal.
Předvádění nabíralo obrátky, dáma si upravila lože na sražených stolech a se slastným úsměvem, čelem k masám vlezla pod tu zázračnou deku pravíce:
            „ Žádní ohavní roztoči, vážení. Žádný tepelný šok ze studené postele, lože je příjemně teplé díky  lanolinu, obsaženému v materiálu atd………“.až vznesla k publiku řečnickou otázku:
            „ A co uděláte vy v klasické posteli, pod klasickou peřinou ?“
            „ Uprdneme se, aby tam bylo teplo“, vylítlo nedočkavě z Broka.
Předvádět něco dál už nemělo cenu, přestože Brok příliš nechápal, čemu  se všichni tak smějí a proč mu tleskají. Dámička sbalila svoje fidlátka a byla pryč.
 
            Jeden čas,  to už nás Brok opustil, byla přímo mánie povídat u piva příhody a skutky, v nichž hrál hlavní roli. V každé hospodě se pojednou objevili mistrovští vypravěči z řad pamětníků a pochopitelně řada ochotných posluchačů. Těšil jsem se po úředních hodinách na tyhle sedánky a sál je jako houba. Tak jsme se mimo jiné  dozvěděli, proč byla jeho žena Stázinka  o loňské zimě v nemocnici a  proč na ni Brok tak pekelně nadával, kvůli stravě chudák odkázaný na hospodu. Že v té nemocnici opravdu byla se vědělo. Na vsi se taková zpráva rozletí okamžitě. Ale chyběly jaksi podrobnosti proč. Staří mají své vrtochy, všechno musí mít akurátní. Tihle dva  se nemohli déle dívat na rampouchy, visící z okapů jejich chaloupky dole v údolí. Hlavně Brok. Sami byli bez potomků, mladej od sestry na ně zase kašle, nebudu se nikoho doprošovat ! Přitom mladej jezdil z Boru stařečky celkem pravidelně kontrolovat. Teď okamžitě, když ho bylo potřeba si tam prostě nebyl. Brok přitáhl  žebřík, donutil ženu vylézt nahoru a omlátit led hráběmi. Kousek, co chyběl žebříku k okapu dohonil Brok na zemi stavebním kolečkem. A Stázi hybaj! Daleko se chudinka nedostala. Všechno se to nějak zvrtlo a místo rampouchů skončila  se zlomeninami v nemocnici.
            „ Husa pitomá“ brblal Brok večer do piva „ co si člověk neudělá sám…..“
Druhý den dopoledne přihoukala sanita znovu. Pro Broka. Nevyšlel mu ani druhý pokus opět při stejném pracovním postupu. Ještě, že šel okolo soused, který ho našel. Okapy, ověnčené rampouchy,  nakonec  vydržely bez újmy až do první oblevy a návratu obou kaskadérů ze špitálu.
            Další zcela parádní kousek se našemu hrdinovi přihodil v dobách, kdy jezdil do práce v Novém Boru. Rovněž v zimě. Už tehdy, jako dnes  se do Boru jezdilo komplikovaně přes Jedlovou s čekáním a přesedáním. Přitom po silnici je to pár kilometrů. Kdysi, před mnoha lety se sice uskutečnily pokusy s autobusovou dopravou, ovšem pro zimní nesjízdnost Tannenbergu se neujaly.
Okolo půl páté ráno jezdil  nahoru první vlak. Veřejné osvětlení v obci zastupovalo sem tam  několik lamp s žárovkami, zavěšených  na lanku přes cestu, co ve větru příšerně skřípaly a navíc většinou  stejně nesvítily. Mládež a praky se s lampami většinou nesnášejí.  Ke slovu přicházely  baterky různých provedení i stáří  a lidé se již podle světýlek sbíhajících se na zastávku ze všech směrů  poznávali a zdravili na dálku.
            Jednou  ráno, jako  obvykle , vyrazil Brok  na vlak.  Již z dálky slyšel motoráček, supící z Mlýnů, což sakra být nemělo, protože to bylo brzo. Ještě má kus cesty. Na kytlické zastávce není  výpravčí a vlaky odjíždí samy.  Musí přidat. Něco se děje. Přibíhá  .na poslední chvíli, s tou  nohou sotva udržuje balanc, baterka v ruce lítá nahoru – dolů… ještě pár metrů a  zkoprnělý Brok sleduje zadní světla  vlaku jak mu mizí na Jedlovou ! To byl panečku slovník! Dlouho tam stál a stejně dlouho nemohl pochopit vysvětlování závorářky, že si vlak odmávl baterkou místo průvodčího vlastně sám. A hned se hlásí další:
            „Chlapi pamatujete jak měl Brok tu motorku s dvouma sedačkama?“
            „ Jasně, OGARA.“
            „ Dyť toho si pořídil kvůli tomu pitomýmu dojíždění“.
Samotný fakt, že si Brok dokázal po válce udělat řidičák byl unikát. Žádné testy ještě nebyly, vyhláška se musela nadřít a tak se bifloval kudy chodil. Jeho snažení sledovala celá vesnice a kdekdo byl připraven pomoci. Vyhláška o dopravě se stala nerozlučným společníkem všude kam se vrtnul.
            „ Poslouchej Franc, ty máš ty papíry už dýl. Něčemu nerozumím. Tady píšou, že nesmím vozit nikoho na nádraží na pívo. Dyk u nás na nádraží netočej a vůbec – proč bych tam měl někoho vozit? Pitomci úřednický, akorát nám blbnou hlavy!“
Franta nahlédne do vyhlášky, kterou Brok pohotově vytáhne a čte: ŘIDIČ  MOTOCYKLU  NESMÍ  NIKOHO  VOZIT  NA  NÁDRŽI  NA  PALIVO !
            Jindy, to už měl řidičák v kapse, opravoval střechu chaloupky a musel do Kamenice pro hřebíky. Stázinka taky něco potřebovala, tak hupsli na Ogara a jelo se. Nakoupili několik kilo hřebíků, nějaké zásoby, všechno do ruksaku a křehké Stázince za záda . Ogar zaburácel a vyrazil k domovu. Brok vykličkoval z města a valil to k Pusťáku. Akorát Stázi se ho nedržela kolem pasu jako jindy.
             „ Hergot, drž se mně, nebo sletíš“ houkne dozadu. „ Slyšíš, stará, drž se!“          
Zase nic. Zastaví, podívá se dozadu, sedlo prázdné. Po třech kilometrech zpáteční jízdy našel uplakanou Stázinku sedět na chodníku před kamenickým  železářstvím  i s ruksakem na zádech . Chudinka, než se stačila pořádně chytit, byla dole. Naštěstí bez úrazu.
 
            Pro našeho staříka nebyl po celá dlouhá léta obecní úřad ničím potřebným. Bylo proto podivné, že se jednoho podzimního dne přištrachal a rovnou ke mně. Měl problém. Dříví už nezvládá, uhlí taky ne, tak tedy tyhle – podíval se na papírek v dlani – tyhle přímotopy. Co já jako na to a  že prej – povídali chlapi v hospodě – dostane na ně z vobecního pět tisíc.
            „ Ano, dostanete, je na to obecní vyhláška a přímotopy jsou na stará kolena dobrá věc. Už to tady má dost lidí, já taky. Trochu to leze do peněz, ale budete mít pohodlí “.
Spokojeně se otočil, jak dobře pořídil a venku ve dveřích mi povídá:
            „ Víš, mladej, já sem se v životě nadělal ňákejch blbostí. Dyk to vo mně chlapi po vsi povídaj po hospodách a myslej, že to nevim. Hele ale holky, holky sem měl dycky nejhezčí, kam se na mně hrabali  všichni zdravý. Vona je ta zmrvená hnáta  nějak rajcovala“.
            Uplynulo pár let a nám všem co jsme nalítli, se z přímotopů stala noční můra. Děkujte Bohu páni  poslanci i ČEZ,  že se Brok toho nedožil. Já děkuji oněm pamětníkům za nezapomenutelné vzpomínky. Byl by hřích je nezaznamenat.
 
E. Sedláček

Brok

od ES Čas k přečtení: 11 min