12. května 2020 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Čičibaba · Categories: Příběhy z Kytlicka

    V dnešním povídání si představíme opět jednu z koloritních figurek, kterou sem přiválo jakési kouzlo místa z Nové vsi na Českolipsku. Tam se táta kovář s rodinou původně ze Žďáru nad Sázavou, oklikou přes Moravu, při poválečném dosídlování pohraničí usadil. Jeden z jeho dvou synů, František Starý, jak se  tento svobodný mládenec jmenoval, po tátovi také kovář, někdy v šedesátých letech objevil Mlýny. Vyhlédnutým obydlím mu byl patrový, neomítnutý dům dole vlevo za tratí a říčkou Kamenicí. Výstavba dráhy v roce 1867 jej dost nešetrně odřízla od ostatní obce. Kdysi tu bývala sekernická živnost, což byla především výroba dřevěných vodních kol se vším souvisejícím, při množství brusíren skla ve vsi práce na roky. O pohon strojů potřebných k výrobě obstarávalo nejprve stejně jako jinde vodní kolo, vystřídané později Francisovou turbinou. A přešlo se na  elektřinu . Podle pamětníků byla brusírna jednu dobu i zde. Nepotřebný náhon,  dříve přivádějící vodu, je ještě dnes místy patrný.  Voda ze studny se pro domácnost dopravovala čerpadlem (elektrickým) do nádrže na půdě a tak, již tehdy, byla rozvedena po domě, nezávisle na veřejném vodovodu za tratí. Kdo se tím tenkrát mohl pochlubit? Předchozí majitel byl zřejmě technicky založený koumák.  Podle synovce si strýc právě pro tyto  finesy dům vybral.  Že byl zvenčí po válce oloupán o dřevem obložené patro nebo že „zmizela“ ještě větší, rovněž patrová roubenka, tvořící s tím jeho písmeno L, víme jen ze starých fotografií. Ve Mlýnech našel co hledal a žil tu spokojeně  se svými zvířecími kamarády  v klídku po celý zbytek svých dnů. Tedy dlouho. Nějaký čas ještě dojížděl do Lípy, kde původně pracoval, později tady v lese nebo při příležitostných pracích.
<style=“text-align: left;“>            Poznal jsem jej od vidění zkraje sedmdesátých let, kdy jsem náš domek koupil. Upoutal mě okamžitě. Bělovlasý pán s vpravdě lordskými licousy, důstojnou  chůzí i vystupováním. S celkovým vzhledem už to bylo horší. Kalhoty, sako a něco pod ním, holiny a letitý promaštěný klobouk, samozřejmě fešácky na stranu. Vše neznámého stáří, užívané celoročně. Něco málo možná v létě odkládal na noc. Na zimu si přidal tříčtvrťáček z kontejneru. V těch dobách už měl, kdoví odkud, od dospěláků přezdívku Čičibaba. Což lze vysvětlit jako kočičí bába?! Zdá se mi to hanlivé a nepatřičné. Pro děti to byl prostě hodný Pohádkový dědeček. Je to hezké a líbí se mi to.  Obecně se o něm říkalo, že byl za války nasazený v Německu na nucené práce.  Toto válečné nevolnictví postihlo mnoho lidí, takže bylo bráno jako fakt. Kde se to kdo dozvěděl nevím, s nikým se cestou na vlak nebo z něj podle mně nebavil. Tak jsem se za ním vypravil domů s informací, že německá strana nabízí našim, takto válkou zneužitým občanům, finanční odškodnění. Po počátečním údivu, cože tam dělám, mi bylo velice odmítavě sděleno, že se mýlím, že pouze následoval svého totálně nasazeného bratra, aby mu v té cizině nebylo smutno. Podání žádosti o finanční odškodnění, nepřichází v úvahu! „Já tam byl přece dobrovolně, za bráchou“  byla jeho odpověď a šmytec.
            Jako důchodce topil přes týden v kytlické škole, kde sídlí i Obecní úřad. Občas zajel i v sobotu, pokud se na  sále u sousedního hostince pořádala akce. Teplo pro obě  budovy dodával dostatečně výkonný uhelný kotel DUKLA 15. Málokdo dnes ví, že škola byla (a ještě je) se sálem hostince propojena topným kanálem. Dnes má každý objekt své samostatné topení a propojení je zaslepeno. V budoucnu by nebylo na škodu je opět pro vytápění sálu obnovit.  Ve škole mu bylo hej. Dokud byla v provozu. Děti se stravovaly ve školní jídelně, najíst dostal i on, občas se vykoupal, přepral a vypadal jakž takž. V kotelně měl spoustu času na čtení a studování všeho, co ke kotli seshora z úřadu nebo školy přišlo ke  spálení. Vůbec nevadilo, že zprávy nejsou dávno aktuální. Nastudoval, přebral, spálil. Ve vhodném okamžiku nabyté vědomosti použil a perlil. Při jednom společném sezení venku na lavičce před úřadem mě pobavil, když se zakloněnou bílou hlavou a zavřenými, skoro průhlednými víčky, za nimiž  běhaly panenky, zamyšleně pravil: “Tak máme novou vládu. Buď byli ti lidí zavření nebo topili v kotelnách. Já jsem taky celý život topil. Jak to, že mezi nimi nejsem?“
            Mimo topení také dojížděl pečovat o hodiny na českolipské radnici. Udržoval je v chodu ještě v době, kdy žil na Nové vsi. Na kovařinu nebyl a snad to ani nezkusil, ale hodiny měl rád a uměl. Ty na kytlickém  kostele mu možná „vyfoukl“ pan Dub, všeuměl, co bydlel pod kostelem, který o ně pečovat dobrých padesát let.  Jednou nastoupím k večeru v Kytlicích do vlaku a hned vidím u okna pana Starého. A že prý jede právě z České Lípy, od hodin. „Je to můj koníček, za peníze to nedělám. Jenom vlak stojí za měsíc 60 korun. Tolik mi ani neplatěj“ pravil a zpod kabátu mu zvědavě vykoukla bílá roztomilá hlavička.  „Vezu si domů nového kamaráda. Čuvače.“ Roztomilá byla jen do chvíle, kdy  jsem chtěl štěně podrbat za ušima. Hned mě svými jehličkami rafnul. Hajzlík jeden! Okamžitě, i další roky potom jsem jej náležitě respektoval.To už z něj vyrostl pěkný macek. Páníček v něm měl ochranku jak řemen.
            Jindy, to už šel do let, byla ráno ve škole zima. Spěchám do kotelny, tam tma a ticho.  Pan Starý, jindy tak spolehlivý, nikde. S obavami sedám do auta a jedu za ním domů. Zamčeno, do dveří zuřivě narážel zevnitř čuvač. Objevil jsem vedle položený žebřík a s obavami vylezl nahoru k oknu.  Na posteli se senem ležel náš topič tak, jak jsme jej vídali. I v holinách. Bez pohybu. Pro jistotu tluču na okno, když pojednou pan Starý vyletí jako na péro a zírá, kdože mu v prvním patře kouká do okna. Naštěstí mě poznal a běžel dolů otevřít. „Co se děje? Je přeci sobota, něco je na sále?“ kulí oči a pod ním v pootevřených dveřích  řve s krvavýma očima ta bílá šelma.
            „Pojďte dál, co se stalo? Moment.“ Zmizel někde ve dveřích uvázat to zvíře. Stojím pod schody, kde není kam šlápnout. Pan domácí mi narychlo přede mnou rozhrnuje  místo, až jsme ve světnici, veliké jako půlka baráku. Uprostřed malinká kamínka zvaná bubínek a dlouhé trubky ke zdi až do komína. No a všude okolo binec a sláma. Po obci se povídalo, že míval i koně. Aby jim oběma klidně spalo, naučil ho na noc po schodech. Ráno zase dolů. Říká se… Ta letitá sláma by odpovídala.
            “Pane Starý, zatím je ještě pátek, mrzne. Děti poslala paní učitelka domů.“ Chudák, málem se zhroutil. Za celý čas, co topí školu, se mu nic podobného nestalo! Podíval jsem se na ta kamínka, velikosti menšího kbelíku, samozřejmě studená a povídám: „Tady také žádné teplo není, skoro jako venku. To ničím jiným netopíte?“ On nato, že zatopí vždycky až k večeru „…a za pár minut jsou tady lááázně, lááázně, pane starosto. Někdy tři až čtyři stupně! A ještě přitom navařím.“ Tím vařením měl na mysli kus bůčku, o který se dělili spolu se psem. Ostatně, nic jiného nekupoval, vlastně ještě cukr pro včely. Venku měl pár úlů, mezi nimi i takový ten historický, upletený ze slámy, jaký má ve znaku Spořitelna. Včelky se měly jako v ráji. Nikdo jim jejich med nebral a ještě dostávaly cukr. „Přece jim to, chudinkám, nebudu brát. Víte co se nalítaj?“ A ještě další příhoda: obec zavedla pro seniory od 65 let a dál po pěti letech dárkové balíčky v hodnotě celých 150 Kč. Před třiceti lety –  pokud jsem někoho pobavil tou částkou! Dnes, myslím, dává obec poukázku k nákupu 400 Kč, což asi vychází nastejno. Balíčky byly zrušeny. Pan Starý dovršil sedmdesátku a já mu jel balíček předat. Auto zůstalo u silnice, přelezl jsem asi čtyřmetrový železniční násep vedle potoka, na druhé straně zase dolů a po dlouhém  bušení do dveří otevřel. Nemohl vůbec pochopit, že si na něj obec vzpomněla, což ho tak dojalo, že se druhý den objevil na úřadu a vykulené účetní předal jako dar obci 500 Kč. Přes onen násep chodil odjakživa. Nahoru po čtyřech, na druhé straně skluzem. Celé roky, denně i několikrát. Já byl nucen to stejným způsobem absolvovat také. Proto se tolik divil, když mě viděl. Jinak se brodil, což bylo kratší. Proto ty  věčné holínky. Možná tam mostek nebyl ani v minulosti, jezdilo se kousek níž, od závor. Stávající, který dnes vede k domu, je práce jeho synovce Oldy, cesta podél trati okolo Bahňáku také.  Dříve byly jiné majetkové poměry a pozemky patřily někomu jinému. Dnes jsou obecní, nikomu to nevadí. Někdy cesta slouží i obci či k procházkám, kdy se viaduktem vrátíte zpět na silnici.
            Zmínil jsem se o binci, který byl všude. Ovšem jak pro koho. Záleží na úhlu pohledu. Před mnoha lety, kdy jsem se začal rozhlížet po zdejším okolí,  ocitl jsem se i v těchto místech. Potajmu. To vám bylo věcí! Okolo domu zemědělské stroje, které již nikdo nedá dohromady, pískovcová kola brusů z mlýnů na barvy, ve veliké kůlně koňská bryčka, černý vídeňský krytý kočár (popletl jsem si ho s pohřebním), různá dřevěná kola s ozubením,  vedle ležel litinový rozebraný katr na řezání dřeva, několikametrový zrezivělý pásový dopravník a spousta jiných, kdysi potřebných zařízení. V přízemí domu (jen co mi zašlé okno plné pavučin dovolilo) byla patrně výroba a strojovna pod úrovní podlahy. Ta již dávno shnila a v hlubinách mezi transmisemi ležely zkorodované části několika rozebraných motorek (poznal jsem válečnou BMW 19 a sajdkáru a Ariela). Později mi povídal, že stále na ně platí povinné pojištění!  Venku opřená ulita Francisovy turbiny, snad 200 kg váhy. Prý je to ta, co nahradila vodní kolo. Nic nevyhodil, ba naopak. Prostě soukromé muzeum. Možná mu s tím pomáhal zmíněný kůň. Kočáry tu mohly zůstat po německém majiteli, co mu je někdo dal do opravy. Olda tvrdí, že je dovezl z Českolipska. Našel jsem i hromadu polorozpadlých německých požárních hadic, které jsme z obecní garáže kdysi vyhodili do kontejneru. Na obci se také nic nevyhodilo. A kontejnery, než nastoupily popelnice? Nestačili jsme je vyvážet. Lidé měli konečně možnost vyklidit své chalupy od přebytečného harampádí. Pro pana Starého – zlatá žíla! Nekončící zdroj netušených pokladů.
            Stává se mi, že lidé, jak je vídám častěji, mi připadají i s přibývajícím věkem stále stejní. Doufám, že je tomu tak u každého, pokud samozřejmě nezasáhne nějaká devastující nemoc. To platilo pro i pro pana Starého. Jestli dobře počítám, mohlo mu být v době, kdy jsem jej prvně viděl, tak 55 let. Pár let do důchodu. No a ve škole jsme se vídali téměř denně. Stále stejný! O několik let později byla škola i školka pro nedostatek dětí zrušena, obecní úřad přešel na dočasné vytápění plynem.  Pana Starého jsem vídal jen zřídka. Věk člověka nerovná a tak i Fery (jak mu říkal synovec) se začal ohýbat k zemi, po osmdesátce přišla zlomenina krčku, nemocnice a LDN. Dokonce mu jedním vrzem odoperovali i kýlu velikosti dětské hlavy, s níž se trápil léta. Přitom již za mně, když jsem jej před  dvaceti léty konečně dotlačil k lékaři, byl po prohlídce jasný verdikt – operovat nelze! Jedno veliké plus však závěr života ve zdravotnických zařízeních přinesl. Opustil tento svět tuším po dvou letech, obklopen péčí bílých andělů, jak se mu lékaři i sestry nejspíše jevili, pravidelná strava, vymydlený, spokojený v čistotě, kterou za celý svůj život nepoznal. Bylo mu osmdesát čtyři let. Krásný věk a další příklad, že přehnaná hygiena škodí. Nebo je to bůčkem?

E. Sedláček 2020

Čičibaba

od ES Čas k přečtení: 11 min