Poválečné události v Kytlicích se příliš nelišily od osudů jiných pohraničních vesnic. S ukončením války se po vsi  pohybují různé bojůvky, pořádkové oddíly, do toho noví lidé, obsazující pohraničí. Z vnitrozemí se vraceli místní, kteří byli nuceni pro své postoje uprchnout, vraceli se i frontoví vojáci. A s nimi pocity křivd, vášní, odplaty.
       Již koncem dubna 1945 se objevily hlídky patrně náležící k 2. Polské armádě generála Swierczinského, postupující dále na Rumburk, v květnu s dvoudenním odpočinkem v hostinci U beránka (později U zlatokopa) prošli obcí vlasovci, aniž by cokoliv nepříjemného způsobili. V červnu dorazili do Kytlic vojáci vyslaní k zabezpečení pořádku a ostraze majetku zabaveného německým rodinám. Dospívající mládež z obce, vyzbrojena vším co našla, byla naverbována do Revoluční gardy (RG) vedené pověřeným komisařem a čile napomáhala nastolovat pořádek. Úkol byl jasný: vyčistit vesnici od Němců, s výjimkou ověřených antifašistů.
          Ozbrojená skupinka vedená Josefem Plešingrem obsadila okamžitě po kapitulaci německé armády Národní výbor ve Mlýnech (č.p. 91), zabavila starostovi klíče a ve jménu nové, nastupující moci mu zakázala výkon funkce. Na nádraží s nadšeným pokřikem a výstřely do vzduchu vyvěsili československou vlajku, aby ji vzápětí rychle sundali, neboť z Jedlové byl hlášen vlak s německými vojáky, vracejícími se domů.  Klíče běželi  sesazenému starostovi opět vrátit. Až po průjezdu vlaku se vlajka vrátila zpět a převzetí moci ve Mlýnech mohlo být dokončeno. (pozn.: záznam podle  vyprávění pana J. Plešingra-přímého účastníka).
          V červnu se situace v Kytlicích vyostřila natolik, že především Revoluční garda  začala organizovat první divoký odsun. Prezident Beneš podepsal zákony, povolující použít veškerých prostředků k vyhnání Němců s příslibem, že nikdo nebude za své činy trestán. Žádná pravidla, žádné ohledy. Vyhlášky byly vylepeny na návsích, na sloupech i přečteny těm, kterých se okamžitý odsun týkal. Takové jednání vůči Němcům  není protiprávní. Odejít z republiky musí více než tři miliony lidí! Na opuštěný majetek netrpělivě čekali noví zájemci, nakrmit potřeboval i opuštěný dobytek v chlévech. Jiné domy se prostě vyhodily do vzduchu. Kdosi spočítal, že po válce jen u nás zmizelo přes sto domů, včetně těch rozebraných a odvezených na Slovensko. Své vzory měli určitě i v České Kamenici kde řádil, mučil a zabíjel jakýsi kpt. Dovara se svými kumpány, samozvaný vládce města, aniž by jej někdo zastavil.
Jen s nejnutnějšími věcmi se tehdy 19. června v 5 hodin ráno vydala za doprovodu vojenské hlídky z vojenského útvaru 2227 Praha 73, pověřené evakuací německých státních příslušníků, směrem na Novou Huť skupina asi dvaceti německých obyvatel. Z dospělých tvořili transport především dosavadní představitelé správy obce,  členové NSDAP s rodinami i horliví zastánci nacizmu. Pod Hraničním rybníkem byli dostiženi místní skupinou RG a po rozmluvě s velitelem vojenského doprovodu, koho že to vlastně vedou, byla nařízena selekce. Z transportu byli vyčleněni: sedlář Dinnebier Toni z č.p. 26 (proti restauraci DUHA), listonoš Fiedler Rudolf z č.p. 25 (proti základní škole), Melzer Berti, syn hospodského a dva mladí navrátilci z fronty Porthe Alfred, příslušník SS se synem majitele pily Hansem Ackermannem, rovněž příslušníkem SS (proti RS ČSVTS, zbouráno). Ortel byl prostý – odsouzeni k smrti zastřelením na místě a ihned. Franz Kühnel, předseda místní organizace NSDAP, byl donucen popraveným prohloubit opuštěný kulometný zákop, pro nový účel příliš mělký.  Po dokončení této hrozné práce byl střelen přímo do obličeje a spadl rovnou do hrobu k ostatním. Těla zaházeli Rudi a Galina Lissnerovi. (Úryvek z dopisu Konrada Ahne, jednoho z přímých účastníků transportu, převzatý z knihy Petra Kubáta-Kytlice na starých fotografiích). Prořídlý zbytek  čekal opodál. Očití svědkové se posléze nechali slyšet, že odpoledne téhož dne, při cestě z práce od Nové Huti, viděli popravené nedbale zaházené s čouhajícíma nohama. Někdo neznámý však nešťastným  obětem zvůle poslední službu vykonal. Zmizely vykukující nohy, došlo k řádnému zakrytí. Událost se obcí rozkřikla velice rychle, většina obyvatel byla popravou otřesena. Šlo o sousedy, známé, přátele, kteří ač představovali místní správu, nikoho, podle místních neudávali, nikdo jejich přičiněním nepřišel o život.  
          Hrůza, jakou obec ještě nezažila, byla časem  překryta jinými existenčními starostmi. Dalšími, již řádnými odsuny o rok později, se počet obyvatel z udávaných 1300 smrsknul na pár stovek. V obci zůstaly  opuštěné sklárny, živnosti na skláře navazující, brusírny, pily. Přes pokus o obnovení výroby ve sklárně Rudolfka se zdecimovaný sklářský průmysl nevzpamatoval a místní zoufale hledali možnost jakékoliv obživy. Někdo se uchytil na dráze, někdo v lese, činnost zahájilo výrobní družstvo RUKOV. Jiní dojížděli do Nového Boru a České Kamenice.  Vítězný únor  1948 dal zelenou demolicím i konečné likvidaci dochovaných provozoven.  Sklářská tradice Kytlic definitivně skončila.
          Nyní po desetiletích přichází čas ohlédnout se zpět, zachovat budoucím generacím vzpomínky jak to tenkrát bylo a zabránit zkreslování skutečností, což při ústním podání není nic neobvyklého, aniž by to sledovalo jakýkoliv úmysl. Tak přišla při mých rozhovorech s pamětníky na řadu i poprava u Hraničního rybníka. Přes tvrzení, že pivo rozvazuje jazyk bylo cítit, že o tom NĚCO ví, ale lépe nemluvit. Objevují se  dohady, že oběti byly přeneseny a uloženy v rokli naproti přes silnici. Jiná zaručená verze, kolující po obci praví, že v roce 1968 při krátkém otevření hranic, přijeli příbuzní obětí a ostatky odvezli je do Německa. Leč zůstalo jen při dohadech. Důkazy nejsou. Na místě samém, v poslední pravé zatáčce od silnice směrem k rybníku, možná z neznalosti přesného místa popravy (nebo právě proto) se kdysi objevil dřevěný křížek, s občasnými obměnami za nový, přetrvávající do dnešních dnů. Někdy v roce 1996 se tehdejší zastupitelstvo rozhodlo podniknout průzkum údajného místa tragedie s úmyslem pohřbít nalezené ostatky na kytlickém hřbitově. Kolové rypadlo v daném místě, prorostlém silnými smrky, nenašlo ani knoflík. Žádat na lesní správě odtěžení porostu za účely hlubšího průzkumu by asi neprošlo. Snad později.
          Na stejné místo jsme se vrátili v létě 2009. S detektorem. Místo nám ještě upřesnil pan František Lorenz, důchodce z Mlýnů, jak si ho pamatoval z dětství. Krátce po činu jej tam prý tehdy zavedl jeho otec, hajný knížete Kinského. Stromy byly již odtěženy, signálů detektoru  několik, samé drobnosti mladšího rázu. Kousky pletiva, hřebíky, klíček od sardinek. Zato naproti přes silnici prakticky napoprvé vydala země torzo pušky vzor G 43, zakopané asi 20 cm pod povrchem,  německé zbraně vyráběné od roku 1943, nezařazené do výzbroje wehrmachtu (potvrzeno plzeňským vojenským klubem). Našla se i jakási kulka, opět hřebíky, zavírací nůž. Nabízí se otázka, proč by někdo zakopával pušku, pokud s ní nebylo něco spácháno? Sama se do takové hloubky dostat nemohla. V lese se stále někdo pohybuje, lesáci, houbaři, hajní kteří by ji určitě našli. Nechci však podsouvat.
          Případem se později, opět po několika letech,  zabývalo i nové obecní zastupitelstvo. Převažoval názor osadit místo křížem nebo obeliskem s popisem události, bez rušení klidu obětí. Rozhodnout mělo jakési „referendum“. Nakonec se radní rozhodli nepodařené referendum zrušit. Náhoda tomu chtěla, že Emil Sedláček jr. při hledání jedné kešky se mnou zabloudil na zrušený německý hřbitov nedaleko České Kamenice. Tam ležel: zarostlý masivní betonový kříž a  přímo čekal na své další uplatnění, které se okamžitě po jeho spatření nabídlo. Lesy ČR vydaly souhlasné vyjádření s umístěním u rybníka, další souhlas vydala i obec v jejímž katastru se zrušený hřbitov nacházel. Nic již nebránilo převozu a jeho umístění v místě zdejší tragedie.  Stalo se tak v neděli 13. 10. 2013. Velice spontánně se mi tehdy přihlásili oslovení dobrovolníci, včetně Ing. R. Morena, člena zastupitelstva, autora rozhodujícího názoru při jednání zastupitelů pomník nepodpořit, neboť „…společnost ještě k takovým věcem nedozrála…“ Vzal svůj malý náklaďáček a už se jelo. Ještě téhož dne byl instalován v místě, kde stojí nyní.  Bez referenda. V následujících dnech a měsících jsem často k pomníku, opatřeného nápisem ZBYTEČNÝM  OBĚTEM (autor P. Kubát, výrobu zajistil Mgr. Josef Kříž), zajížděl s obavami, zda jej někdo nepoškodil.  Nic takového se doposud nepřihodilo, naopak se k mé radosti objevily u kříže květiny.  Na snímku z oné neděle jsou zleva: Petr Kubát, Ing. Rafael Moreno se synkem, Emil Sedláček, Ing. Petr Bauer se synem Petrem.

           Dva roky po této popravě (1947) vydalo Ministerstvo vnitra výnos pod názvem „Porevoluční události ve Falknově-Kytlici, o.Č. Lípa“, kde se uvádí provedení exekuce a její způsob spolu se seznamem obětí. Ten se od jmen v tomto článku poněkud liší. Případ opět vyšetřovali naši staří známí z případu rodiny Ruscherů, Josef Bakus (kancelářský oficiál) a Karel Černohorský (praporčík SNB). Jméno velitele hlídky ani jméno osoby, která exekuci nařídila není známo. (www.zbytečným obětem). Pochopitelně! Co lze očekávat po dvou letech, masivní výměně obyvatel a garantované beztrestnosti?

 

E.Sedláček st. 2019

Divoká doba

od ES Čas k přečtení: 8 min