24. července 2012 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Historická paměť aneb Jak dlouho zraje společnost? · Categories: Články

Během posledních let se výrazně změnila tvář Kytlic i jejich okolí k lepšímu. Chalupáři zvelebují své domy a mnohdy je adaptují na celoroční bydlení, opravy se dočkaly i veřejné budovy, v kostele znějí opravené varhany. Při polních cestách byly obnoveny staré křížky, nad obcí vznikl nový rybník – prostě jsou to změny patrné na první pohled. Nezapomínejme ale, že stejně jako vnější podoba staveb i krajiny byla po válce zdevastována i duchovní tvář kraje a ztratila se také jeho historická paměť. Po násilném vyhnání původního obyvatelstva byly živelně i systematicky vytěsňovány připomínky skutečnosti, že zde po staletí žili lidé hovořící německy. Byly zlikvidovány památníky padlým z první světové války, zničeny křížky a kapličky (často i hřbitovy) a v tomto smutném výčtu by bylo možné ještě dlouho pokračovat. Obrat k lepšímu nastává konečně i v této oblasti, minulost ale ještě stále obsahuje některá tabu, jejichž porušení veřejnost (a to včetně té části, která se jinak o dějiny příliš nezajímá) nese s nelibostí. Mezi nimi je na čelném místě právě odsun Němců a násilnosti s ním spojené.

Shodou okolností se nyní v Kytlicích a jejich sousedství konaly dvě akce, které sem ztracenou historickou paměť vrací. 14. července došlo v kytlickém kině k světové premiéře dokumentárního filmu Rozárky Kohoutové Kytlice – Zimmer frei. Byl natočen z pozice mladé ženy, která ráda jezdí na chalupu do Kytlic a pomalu se dovídá o tragických osudech původních obyvatel. Je to filmařka, nikoliv historička a proto jde cestou rozhovorů s pamětníky i novými stálými obyvateli obce i chalupáři, s Němci stejně jako s Čechy. Na tomto místě nejde o recenzi filmu, zaujal mne ale jeden moment. Před časem vznikl nápad postavit pomníček skupině Němců povražděných Čechy roku 1945 během tzv. divokého odsunu. Prostý kámen měl nést pouze česko – německý nápis „Zbytečným obětem. 19. 6. 1945“. Zřejmě vzhledem k ožehavosti tématu se obec rozhodla provést průzkum veřejného mínění současných obyvatel Kytlic, z něhož vyplynulo, že sice těsná ale přece jen většina s vybudováním „místa paměti“ souhlasí. Pak se ale stala zvláštní věc – obec se rozhodla výsledky ankety ignorovat a na kameru jeden ze členů zastupitelstva prohlásil, že pro něco takového ještě „společnost není zralá“. Nechme teď stranou otázku, jakým způsobem kytličtí „otcové a přísežní“ k tomuto názoru dospěli, když se veřejné mínění vyslovilo pro stavbu, resp. jakým způsobem hodlají „zralost“ obyvatel zjišťovat v budoucnosti a podívejme se k sousedům.

O týden později se pod Studencem odehrála připomínka krvavé bitvy, k níž došlo v těchto místech v červenci 1757 mezi vojsky císařovny Marie Terezie a pruského krále Fridricha Velikého. Habsburská monarchie a Prusko byly v té době nepřáteli na život a na smrt a vzájemná rivalita trvala až roku 1866, kdy Rakušané podlehli u Hradce Králové. Obě strany tedy měly dostatek důvodů k nevraživosti a účet byl na obou stranách zatížen množstvím vojáků mrtvých, trvale invalidních i utrpením civilního obyvatelstva. Roku 1903, tedy necelých čtyřicet let po Hradci Králové, nechal Eduard Lehmann u Studeného na místě hromadných válečných hrobů zbudovat pomník, o tři roky později pak byly vztyčeny ještě dva památníky další. Všechny tři vzdávají úctu bojovníkům, kteří položili životy ve službě svým panovníkům a přejí jim vděčný pokoj. Stavba pomníků proběhla bez potíží a také jejich odhalování nevyvolalo kontroverze, naopak proběhlo za účasti duchovních i světských hodnostářů a za asistence vojska.

Zdá se tedy, že naši předkové za Rakouska uzrávali rychleji než společnost dnešní. Ke skeptické poznámce p. Emila Sedláčka na adresu rozhodnutí kytlického zastupitelstva, že pomník bude moci být postaven, až už nikdo nebude vědět, co se tu vlastně stalo lze připojit jediné: doufejme, že zralost společnosti nebude posuzována po příkladu sýrů – tedy až začne smrdět.

 Jiří Rak

fotogalerie: Čepobití – slavnostní pochod vojáků na náměstí Míru v České Kamenici

aaa

 

Rekonstrukce bitvy pod Studencem

 

 

Historická paměť aneb Jak dlouho zraje společnost?

od ES Čas k přečtení: 3 min