29. dubna 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Historie poštovnictví v Kytlicích · Categories: Příběhy z Kytlicka

Předávání zpráv, tedy poštovnictví, je známé od nepaměti. Nejstarší zprávy pocházejí z říše Římské. Poslové, běžci, jezdci, kočáry, dostavníky, americký Pony-express a jiné stopy v historii jsou známé, spoustu informací lze nalézt ve vyhledávačích. Další vývoj si dokáže představit málokdo.

   Jak si vedlo poštovnictví tady – na Kytlicku? Z různých pramenů posbírané střípky tohoto námětu dokládají vznik řádného Poštovního úřadu jen několik měsíců po zahájení provozu železnice v lednu 1869. Doposud poštovní zásilky dopravoval koňským povozem zvláštní posel do Polevska a odtud pokračovaly do Nového Boru. Shromažďování a dopravu jako živnost, zajišťoval Josef Eiselt ze svého domu č. 6K (č. 1–viz mapa). Díky svým zkušenostem se také stal prvním úředně ustanoveným kytlickým poštmistrem, s úřadem zřízeným ve svém domě. V Kytlicích vlak nestavěl. Odpadla sice doprava do Polevska, nově bylo nutno poštovní zásilky dopravovat do Mlýnů na nádraží, kde se odbavovaly. Slovo automobil ještě neexistovalo, přepravu balíkové pošty z Kytlic zajišťoval uzavřený modrý vůz na rachotících loukoťových kolech, tažený apatickým koníkem s kočím i pošťákem v jedné osobě nahoře na kozlíku. Oblíbená příležitost pro číhající kluky, tajně nalezlé na zadní stupátko. Po roce 1918 se na bocích téhož vozu skvěl český lev a pošťácká trubka, která je ve znaku dodnes. V této době žilo na kytlickém území bezmála tři tisíce lidí, poštovní činnost rozhodně nezahálela. Prakticky vše bylo podřízeno výrobě a distribuci sklářských výrobků. Kytlickou vlakovou zastávku povolilo c.k. mocnářství až po dlouhých dvaceti letech, po předchozí léta bylo tedy nástupním místem cestujících nádraží ve Mlýnech.

   V říjnu 1886 kytlický poštmistr Josef Eiselt umírá. Již předtím (patrně pro nemoc) byl úřad přemístěn do pivovaru (č. 2), ale v následujícím roce se stěhuje s novým poštmistrem Josefem Pacákem naproti přes cestu (dnes křížek a parkoviště) do staré školy č.p. 10 (č. 3)  kvůli pronájmu objektu firmě pro rafinerii skla a porcelánu. Pošta měnila své místo ještě několikrát. Konec 19. století přináší pro dosud nepříliš zastavěný střed obce stavební boom. Roku 1883 se otevírá nová škola, majetní podnikatelé staví na volných pozemcích okázalá sídla. Nad hostincem Franze Wettera (hotel Kovošrot) staví svůj dům č.p. 30K Johann Kaplan (č. 4), kam po dostavbě přemístila do přízemí Poštu jeho dcera Anna, poštmistrová po Josefu Pacákovi. (Nás může těšit skutečnost, že v tomto domě vznikal v devadesátých letech min. stol. český překlad slavného seriálu Walker Texas Ranger s legendárním Ch. Norrisem z pera Zbyňka Skřivánka, člena rodiny pražských majitelů.) O pár metrů výše staví potomci Josefa Kittela hostinec (dnes Duha), naproti roste rodinný dům a galanterie Antona Dinnebiera (dnes DOZP) a další. Poštmistrová Anna Kaplanová vykonává službu dlouhých dvacet let až do důchodu v r. 1918. V domě se posléze zřizuje kampelička. Na rohu křižovatky nad kostelem, na místě požárem zlikvidované patrové roubenky vyrostl další, rovněž zděný objekt s mansardovou střechou. V atice má letopočet 1907, č.p. 9, majitelka Marie Klemmer. Pro potřeby Pošty uvolňuje prostory v přízemí. Praktické řešení zaručující stálý příjem. Na snímku z dvacátých let minulého století je jeden z bratrů Warzelů z Falknova, poštovní doručovatel v uniformě, která se podle sdělení Poštovního muzea užívala od roku 1919 – 1938. Malá hádanka: před kterou chalupou je snímek pořízen?

   Tady v čp. 9 (č. 5) zůstává Poštovní úřad i po skončení 2. světové války, až po několika letech se stěhuje dolů ke Kamenici, do bývalé pekárny Franze Heinricha čp. 37K (č. 6). Napadá mě, jak se asi kdysi tvářil pan majitel na stavbu železnice, kousek od jeho domu, kterému jezdily vlaky prakticky před okny v prvním patře? Krásný dům s ozdobnými věžičkami vedle říčky Kamenice, připomínající více lovecký minizámeček než pekárnu, byl nyní ukryt za vysokým náspem. Prý to byl především on, kdo se odmítal vzdát svých pozemků, vhodných pro stavbu nádraží. Tak tedy vyrostlo v Hillově Mlýně i přesto, že musela být odkloněna říčka Kamenice a navezena spousta materiálu k vyrovnání terénu pro další potřebné objekty. Po odsunu německého obyvatelstva je z tehdejšího Fondu národní obnovy opuštěná pekárna předána jako konfiskát do správy Československé pošty. Vlastní objekt pro poštovní účely v obci doposud chyběl. Denně dojíždějící poštmistr šéfoval Poště také řadu let. Při předávání úřadu svému nástupci mu byla prokázána značná defraudace peněžních prostředků, což byla nakonec jízdenka nikoliv do důchodu, ale do vězení. Modrý pošťácký vůz si rachotil po vsích ještě údajně v šedesátých letech, v zimě jej střídaly sáně. Taky poštovní.

Velkou roli sehrála i telefonizace spolu s telegrafem. Patřily pod stejné ministerstvo a poštovní služby veřejnosti. Telefonní linky byly do obce přiváděny jednotlivě z Polevska od roku 1898. Pro odloučenost území mimo dálková vedení uprostřed lesů nebyly nijak prioritní. Velký tlak na telefonní spojení vyvíjeli majitelé skláren a obchodníci. Zřejmě i proto byla současně prodloužena i do Dolního Falknova a Hillova Mlýna. Nová pošta svou polohou především zjednodušila telefonní spojení se světem, vedeného po sloupech v náspu vedle domu. Jako všude se však meziměstská spojení musela předem objednávat s přepojením do kabinky. Ústřednu představoval panel, kam šéfová přepichovala jednotlivé kabely do příslušné linky. Veřejné telefonní stanice neexistovaly. V padesátých min. stol. letech došlo na Poště Kytlice k instalaci nové automatické telefonní ústředny s trvalým napojením na ústřednu v Novém Boru. Lidem bez telefonů stále však sloužila kabinka na chodbě. (To min. stol., kam časem narození patřím, se mi tak divně píše! Jako kdybych psal o husitech).
    V roce 1960 bylo provedeno nové uspořádání krajů, měnily se okresy, menší obce se slučovaly pod nejbližší spádovou se společným Místním národním výborem. Mlýny jako osada byly připojeny ke Kytlicícm. MNV Mlýny byl zrušen. Spojením s krajem libereckým vznikl kraj Severočeský se sídlem KNV v Ústí nad Labem. Tahanice, kde bude sídlo kraje. se zdály být nekonečné. Liberečáci dlouho vzdorovali, než uznali Ústí za krajské město. Dnes, po 30 letech je všechno jinak. Každý má svůj kraj a je klid. V sedmdesátých letech min. stol. je Pošta Kytlice přepojena s telefony na Českou Kamenici a dále na Děčín. Předcházelo tomu pokládání dálkového kabelu podél trati, které kupodivu prováděli sovětští vojáci, což jsem sledoval již osobně jako chalupář. Viděl jsem jak se z okupačních vojáků hulilo jak z kamen, zatím co oficíři v naleštěných půllitrech chodili po kolejích a řvali na ně jak paviáni. Další léta se ve věci telefonizace obce mnoho nedělo. Za zmínku snad stojí oprava střechy Pošty, kdy dům přišel bezcitně o podstatnou část ozdůbek i s věžičkami, jak ostatně bylo tehdy běžné. Telefony se stále daly v obci spočítat na prstech jedné ruky. Na přelomu tisíciletí se zahájily výkopové práce na celkové telefonizaci obce, do každého domu byla zavedena přípojka, kdo měl zájem dostal telefon. Obec vydávala místní telefonní seznam. V rámci děčínského okresu jsme byli posledními, kdo měl takové „štěstí“. Uvozovky jsou záměrné. V závěru prací doslova vlétly do Česka mobily a způsobily revoluci. Zpočátku sice uměly jen telefonovat a psát zprávy, ovšem znamenaly pokrok. Rázem byla telefonizace pevných linek vlastně zbytečná, o dnešku nemluvě. Signál však nebyl všude a tak ještě řadu let sloužily veřejné telefonní stanice v celkovém  počtu tři! Ve Mlýnech, u Rukova a před Poštou. Kabinka uvnitř byla konečně zrušena a mohlo se telefonovat kdykoliv, bez ohledu na otevírací hodiny. Doručování zásilek se ujala řada různých firem rozvážejících zásilky, mnohdy lépe a pružněji než Pošta, díky mobilním telefonům se téměř zastavila výroba a prodej pohlednic, známky pouze na Poště. Vše co přepravuje je mnohonásobně dražší. Situaci zachraňují e-shopy dodávkami objednaného zboží u zahraničních výrobců. Po mnoha letech tápání a výměnách generálních ředitelů přicházejících se zaručeně fungujícími nápady, dvojnásobnými platy, oproti třeba prezidentu republiky a zakrátko odcházející s astronomickými zlatými padáky neboť se ten jejich záměr záchrany nepovedl, se situace na českém plácku zklidnila. Pro zákazníka dobré, logistické firmy si také nestěžují. Pro státní, pozvolna se rozpadající obrovský podnik s téměř 30 000 pracovníky, to již tak růžové není. Zmizely tisíce klasických listonošů, vsadilo se na motorizaci. Běžnou poštu a zásilky vozí denně pošťáci služebním automobilem. Jejich obvody představuje řada vesnic okresu, které musí znát do poslední chalupy. Nový typ Poštovního úřadu z řady PARTNER získal azyl ve zrekonstruované budově bývalé školy č.p. 24 (č. 7), kam jej obec vzala pod svá křídla, aby zachovala již tak chabé služby svým obyvatelům. Dnes již pro Poštu nepotřebný dům u říčky Kamenice má nového majitele, zatím je bez využití. Probíhá údajně soudní pře o pozemky i odstranění ústředny.

    Nepoužívanou telefonní síť převzala spol. O2 k přenosu internetu a televizního vysílání. Z bývalé zasedací síně obecního úřadu a původně školní třídy stavebními úpravami vznikl potřebný prostor pro Poštu, veřejnou knihovnu i ložnici pro novou mateřskou školku. Provoz PARTNERA byl zahájen v prosinci 2015. Přes původní nedůvěru zdá se, vše funguje k plné spokojenosti. Dlouholetá, lze říci s uřčitostí říci, že poslední poštmistrová Pošty klasického typu, M. Rauchová si užívá zaslouženého důchodu. Po téměř čtyřiceti letech služby žije nadále v Kytlicích a poštovním žezlem vládne nyní její dcera Kateřina. A nadobro zmizely i telefonní budky. Čísla v závorkách odpovídají číslům na situační mapce.

E. Sedláček 2021

Pracovnicí pošty v čp. 9 1942

2015

Pošta PARTNER v budově Obecního úřadu 2015

 

Historie poštovnictví v Kytlicích

od ES Čas k přečtení: 8 min