13. dubna 2020 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Já záškodník · Categories: Příběhy z Kytlicka

V letním ospalém poledni lehýnce vrzly panty u kurníku a nikým nesledován jsem zamířil rovnou ke snášedlu. Slepice v kukani ospale zamžourala kdože jí to budí, a s hudrováním přerovnala vejce pod sebou, včetně těch tří co jsem jí právě přidal. Předešlý večer jsem je uvařil z našich nerazítkovaných natvrdo. Vedle v domě byl stejný klid jako v kurníku. Vedro, mrtvo, mouchy padaly v letu. Nikým nespatřen jsem došel zpět k autu u kolejí a v klidu odjel. Čímž rovněž přiznávám, že u nás doma to nebylo.
    Ubíhaly týdny, od tajné návštěvy již dva měsíce pryč a nic. Žádná reakce, žádné nadávání, vůbec nic! Pravidelní návštěvníci hospůdky byli o žertíku informováni, vázaní přísnou mlčenlivostí stále marně čekali, co na to Cecek – jinak Vláďa, kamarád, majitel slepic a všeho okolo, jak s oblibou říkával. Rodilý Pražák, tremp, do zdejšího kraje zamilovaný a nejen do něj. V lesích se pomalu začalo barvit listí a ústředním bodem pivního pátečního klábosení se staly houby. Každé roční období má holt svoje náměty, což o nálezech unikátů přicházejícího podzimu platí dvojnásob.
    Situaci bylo nutno neprodleně popostrčit. Na řadu přišel plán „B“. Návštěva husí líhně v Markvarticích a ještě jedna návštěva u Cecků, což takový problém nebyl. Od dvanácti do tří byla pravidelná siesta a schrupnutí. Výsledek se dostavil prakticky ihned. Následující večer, což byl pátek, se nahrnul Cecek s neodmyslitelným banjem do nálevny, už ve dveřích s očima navrch hlavy. Buchnul sebou na svou židli a spustil:
   „Teda pánové, to sem eště neviděl ! Jdu do kurníku vybrat vejce, slepice už teda máme starý, vynešený….ale co mi dneska jedna snesla…“, ukazuje pštrosí velikost. Stůl prskal smíchy a Céca v domnění, že se mu nevěří, rozčíleně dodává:
    „Nejsem přeci blbej, vím, že když slepice končí se snůškou, tak má velký vejce. A tohle bude mít nejmíň dva, tři žloutky!“
    Sakra. To by mohl být průšvih. Do jídla to vejce nesmí přijít, vždyť jsem ho vzal v líhni venku z hnojáku, kde končily nevylíhnuté záprdky, myslím si a zachraňuji situaci: „Takový vejce by se používat nemělo. Kdoví co se v tý slepici děje, to vůbec nemusí být jedlý. Radši to rozklofni do hrnku, když tak to vyhoď, hele vyhoď to radši hned.“
     „ To je blbost, je čerstvý – včera tam ještě nebylo ! Tomu nemůže nic bejt.“ Což začínalo být kritické.
    „ Hele, Láďo fakt to radši vyhoď,“ ozvalo se nesměle z druhého konce, „ to vejce není slepičí, je to husí záprdek, vyhozený z líhně – podstrčený. Jako sranda, chápeš ?“ Bonzák jeden! Céca chvíli nechápal a zvolna brunátněl. Jednoho po druhém tiše provrtával pohledem. Dalo se snadno spočítat, kdo může takovou ptákovinu vymyslet i sehnat vejce. Emča ! No, bylo to díky tomu práskači venku, ani jsem se nepokusil zatloukat. Cecek na mě po chvíli přes stůl zavrčel: „Však počkej prevíte, fór je to sice dobrej, ale ani ty zkrátka nepřijdeš!“
    Zábava se u stolu vracela k normálu, kluci začali dokonce ladit vercajk, Láďa se zklidnil, čas od času se pro sebe zasmál a pohrozil mým směrem. „ Dyk počkej!“ Řeči se točily dál přes ovce, králíky, krůty zase ke slepicím, když se opět ozval Cecek:
      „ Když jsme u těch vajec, lidi představte si – přišla v létě sousedka, jestli nemáme vejce na prodej. Coby ne, měli. Zaplatila, poděkovala a za chvíli zase zvonek. A zase vona, v ruce vejce, že prej je natvrdo. No, to si pište, ta jela! Prej natvrdo. Blba ze mě nikdo dělat nebude! Jenže druhej den dělá máma knedlíky a tříská vejcem o mísu div ji nerozmlátí. Taky natvrdo. Fakt. A pak ještě jedno.“
   A bylo to rázem zpátky! Při Láďově vyprávění se všichni kroutili, jak se snažili udržet vážné tváře, včetně návštěvy známých, Holanďanů – ti si to nechali přeložit. Slabší povahy utekly na záchody, kde řvaly nahlas, smíchy se kuckal i hostinský.
      „ Proč to říkáš až teď, když se to stalo v létě ?“ ptám se.
     „Čekám, jestli se ten syčák prozradí. Já nejdřív podezíral tu sousedku, ale přece si je pak nepříde koupit.“ Vtom pochopil ! „Ty hajzle! Zase ty, že jo? Já tě měl za kamaráda! Ale jo. Dobrý fóry beru. Povedlo se ti. Počítej s tím, že dlužnej nezůstanu.“ Podali jsme si ruce a kluci se dali do hraní. Jen pár cizích návštěvníků z celkem slušně zaplněné hospůdky udiveně zírali, čemu se všichni tak šíleně smějí.
   Opět jeden z krásných večerů, na který se nezapomíná. Láďa Cecek mi bohužel dlužný zůstal. Zrádná nemoc splnění slibu předběhla. Chodíváme si za ním pokecat na místní hřbitov.

E. Sedláček st. 2020

Já záškodník

od ES Čas k přečtení: 4 min