23. srpna 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem JAK SE ŽILO ČECHŮM V POHRANIČÍ · Categories: Příběhy z Kytlicka

Celý soudní kraj býval kdysi ryze slovanský, jak o tom svědčí nesčetné názvy míst: vsí, vrchů, polí, lesů, potoků i řek. Nyní je kraj ten poněmčen. Je to veliký hřbitov – oživený českými menšinami.

Tímto úvodem začíná spisek ČESKÉ MENŠINY KRAJE ČESKOLIPSKÉHO, vydaný v roce 1921 při příležitosti sletu Sokolské župy, kdy se do České Lípy a okolí sjely tisíce českých lidí, poměrů v kraji neznalých. Věčným buřičem proti tomuto stavu, iniciátorem i odpovědným redaktorem byl Josef Maštálko, vlastenec v pravém slova smyslu, jinak odborný učitel z Bělé pod Bezdězem a školní inspektor pro české školy. Mezi jinými i pro školu v Kytlicích. Cesta ke zřízení českého vyučování nebyla ani po vyhlášení republiky v r. 1918 nijak jednoduchá. V obcích byl dostatek škol německých, úředním jazykem německých úředníků byla rovněž němčina a tak nebylo divu, že děti z českých rodin mnohdy ani česky neuměly.
     Rok 1919, kdy se země ještě vzpamatovávala z první světové války a oplakávala své mrtvé, jenž se nedožili převratu v roce předchozím, byl rokem otevírání českých škol. Česká výuka byla zahájena i v Kytlicích jako jeden z prvních úkolů nového národního výboru, také ryze českého. Za přítomnosti okresního hejtmana z České Lípy byla zabrána tělocvična a byt u p. Brynicha v č.p. 12 ( zbořeno pod kostelem ), slavnostní projev přednesl kdo jiný než pan učitel Josef Mašťálko, který rovněž sehnal aprovizace – 200 bochníků chleba a 30 kg bílé mouky, kávu a koláče pro podělení prvních žáků. Těch bylo požehnaně: z Falknova a Hillova Mlýna bez dvou osmdesát. Z Nové Paky přijel i první učitel František Dolanský. Sláva to byla převeliká, provázená legionářskou hudbou.
     Následně přibyl druhý ročník, ovšem škola sama ještě několikrát měnila v obci své místo. Ani převažující německá většina neměla zájem podporovat levnou českou pracovní sílu v rozvoji ducha. Slabých 25% české populace představovalo pro německé podnikatele obecný živel otrocký a vládu nad ním jako samozřejmost. Nebýt hlavně našich statečných sklářů, obětavě udržujících češství, byl by tento kraj propadl germanizaci úplně.
     Ještě 20. září 1932 se objevuje v českolipském HRANIČÁŘI rozhořčený článek pod titulkem Němci by nejraději umístili české školy v pohraničí v chlévech a na půdách. A pokračuje:
Česká Lípa 20. září. České Slovo před časem přineslo zprávy, doprovázené fotografickými snímky, o umístění českých národních škol v pohraničních obcích v severních Čechách. Česká veřejnost měla zde příležitost přesvědčiti se o tom, jak vypadají ve skutečnosti ty paláce, ve kterých, dle psaní německého tisku, jsou vychovávány děti našich českých hraničářů. Od šovinistického německého tisku nelze ovšem žádati, aby dle pravdy psal o křiklavých poměrech v našem menšinovém školství. Je pravdou, že v některých místech byly od převratu postaveny ne sice paláce, ale dnešní pokročilé době odpovídající zdravé, světlé a prostorné budovy pro naše národní školy. Leč stále je v severních Čechách ještě obrovská spousta obcí s početnou českou menšinou, ve kterých jsou české školy umístěny v nedostatečně upravených budovách, namnoze v bývalých stájích, nezdravých a vlhkých. Stav českého menšinového školství v Děčíně n.L. a umístění jednotlivých tříd v naprosto nevyhovujících budovách jest jednou z mnoha ukázek velkého bezpráví, která jest páchána na dětech českých rodičů v pohraničí.
      Leč Němci naši nechtějí se smířiti ani s tímto stavem věcí a snaží se všemožně již beztak nedostatečné poměry ještě zhoršovati. Dokladem toho jsou těžkosti, se kterými právě zápasí naši hraničáři ve Falknově – Kytlici u České Lípy. V této obci jsou umístěny dvě třídy české obecné školy v budově místní německé školy. V těchto dnech vyzval starosta obce spolu s ředitelem německé školy místní český školní výbor, aby jedna místnost, ve které je umístěna II. třída české školy¨, byla vyprázdněna. Jako náhrada byla nabídnuta místnímu českému školnímu výboru podkrovní malá místnost v téže budově. V případě, že se česká menšina s podobným umístěním české třídy nespokojí, má si český školní výbor obstarati v obci jinou místnost, ve které by mohly býti české děti vyučovány. Jelikož v celé obci není jiné vhodné místnosti, ve které by mohla býti třída české školy umístěna, táží se čeští hraničáři z Falknova – Kytlici, zdali nadřízené úřady dovolí toto bezdůvodné šikanování české menšiny. Máme již dosti těch chlévů, ve kterých jsou vyučovány naše české děti a nedovolíme naprosto, aby jejich počet byl ještě rozmnožován. Hr.

     Faktem zůstává, že nešlo pouze o české školství. Byli to první Češi, kteří v době konjunktury a propouštění okusili chuť dlažby. Byli to Češi, kteří hned v začátcích poznali na vlastní kůži nástup celosvětové letité hospodářské krize. Alespoň obsazujte strážní domky českými rodinami, je tu bída…. píše školní výbor naléhavé dopisy na ředitelství státních drah v Hradci Králové. Na žádost školního inspektora Josefa Mašťálka o zmapování situace podává správce školy roku 1934 statistické hlášení o stavu české menšiny kytlické v porovnání s rokem 1910. Z hlášení vyplývá, že za 24 let přibylo 13 českých majitelů domů ( rozumí se chalup ), bylo jich celkem 18, za tutéž dobu se zvýšila výměra půdy z 5,3 ha na 6,7 a 96 m2 (!), počet živnostníků stoupl z 6 na 8, úředníků ze 3 na 6, do zastupitelstva se dostali 4 proti původní 0, rovněž vznikly 2 české podniky s průmyslovou výrobou.

Mimo tyto údaje je uváděna spolková činnost v roce 1910: odborářská organizace sklářů se sídlem v Teplicích, dělnická sociální demokracie, dělnická tělovýchovná jednota, zábavný kroužek divadelních ochotníků. Jako pozoruhodnost je panem správce uvedena plná zaměstnanost českého dělnictva ve sklářských podnicích.

Rok 1934 již tak optimistický není. Úměrně hospodářské situaci přibývá politických seskupení: vedle odborářské organizace sklářských dělníků se sídlem v Teplicích se objevuje Jednota sklářská se sídlem v Teplicích, politická organizace národních socialistů, politická organizace národních demokratů, Národní jednota severočeského sokola. Pozoruhodností, připomínající spíše výkřik zoufalství je poslední poznámka – český živel postižen z 90% nezaměstnaností. To vše v časovém úseku 24 let. Téměř čtvrt století. Je to hodně nebo málo?

     Přišel rok 2003. Škola, o kterou sváděli naši předchůdci tuhý boj s německou většinou, je od 30. června 1999 zavřená. O něco dříve stihl stejný osud mateřskou školku. Důvod: nejsou děti. Svého času byly Kytlice raritou. Tehdy se před ukončením provozu krčilo v jednotřídce s třemi postupovými ročníky šest žáčků. Žádný realizovatelný nápad, jak největší budovu v obci s bohatou a bouřlivou historií využít, ještě nepadl. A tak pouze obecní úřad se zasedačkou a místní knihovna oživují vládnoucí ticho.
     Je to paradoxní. Šilháme k západním sousedům, stavíme průmyslové zóny, lákáme je zpátky jak vosy na bonbón, spásu hledáme v Evropské unii. Inu v každé době se chce každý mít lépe. Takový je život.

     O osmnáct let později: Pan inspektor Mašťálko by při své návštěvě s radostí konstatoval současný stav kytlické školní budovy po celkové a nákladné rekonstrukci již před několika lety . Za vydatné pomoci financí Evropské unie. Na průčelí se skví nápis OBECNÍ DŮM, kde lidé najdou řadu potřebných služeb. V přízemí je přivítá v důstojných prostorách Obecní úřad, zasedací ( i oddávací) síň, za ní loutkové divadlo pro několik desítek především dětí. Vedle úřadu je Infocentrum se slušnou nabídkou suvenýrů, místních produktů i propagačních tiskovin. A nakonec také výstavní síň, s častými výstavami různých zaměření. V prvním patře zadním vchodem je především Pošta Partner, prostory pro obvodního lékaře a lidová knihovna s několika tisíci knih. Zbytku vládne království Mateřské školy. Základní školu představuje expozice prvorepublikové třídy s dobovým zařízením, pomůckami i sbírkami, pečlivě střežené bývalou paní ředitelkou Annou Dvořákovou po celou dobu svého „přechodného“ působení. V jejím příkladě od ukončení studií do důchodu a následném návratu na rodnou Moravu. O obnově školní docházky se při současném systému školství neuvažuje. V tomto směru by pan inspektor byl zklamán. Místní dorost navštěvuje školy v Č. Kamenici a Polevsku. Komplexní využití budovy korunuje pět prostorných bytů pro seniory vybudovaných v půdních prostorách. K dispozici je venkovní schodiště a osobní výtah.

E. Sedláček 2021

JAK SE ŽILO ČECHŮM V POHRANIČÍ

od ES Čas k přečtení: 8 min