Z předchozích povídek si jistě vybavíte jméno zdejšího slavného rodáka Antonína Josefa Gürtlera, biskupa a zpovědníka královny Karoliny Bouburnské v Neapoli a především štědrého sponzora, bez kterého bychom možná byli dodnes bez kostela. Na dobré pivko ke Zlatokopovi jdete okolo pomníku věnovaného další historické postavě: Františku Xaverovi Maxmiliánu Zippe, slovutnému badateli v oboru mineralogie a geologie.
            Dnes se seznámíme s třetím slavným rodákem, uzavírajícím tento místní triumvirát osobností, přesahujících svým působením daleko za tehdejší hranice své domoviny. Je tedy zřejmé, že  země, kde žijeme, rodila významné hlavičky, byť se zrovna nejednalo o Čechy. Bůhví, kolik slavných lidí bylo předtím. Současné uspořádání, vzbuzující občas nepříliš přátelské emoce je bohužel důsledek druhé světové války a diktátu vítězných armád. Není zrovna nejšťastnějším uspořádáním a snahy EU  k normálnějšímu stavu jsou složité.  Považujme tyto slavné rodáky za své předchůdce a hlasme se k nim.
            Nyní zpět k poslednímu z tohoto triumvirátu, Antonínu Weissovi: narodil do rodiny malíře skla a rychtáře Johanna Weisse v Dolním Falknově (dnes čp. 4DF) v roce 1801. Již jako sedmnáctiletý výrostek byl otcem „vyslán“ na zkušenou do Amsterodamu, do skladu polevského obchodníka se sklem  Augustina Kittela. Tátové si asi při dobrém truňku plácli vedle v hostinci U beránka, co patřil starému Zippeovi, kde je dnes Zlatokop. Leč mladý Weiss, daleko od rodičovského vlivu, tíhl více k uměleckému směru a podle mého i bohémskému životu a s podporou přátel z uměleckých kruhů byl přijat ke studiu na královské umělecké Akademii, kde strávil devět let. Hana Slavíčková v knize „Kytlicko, sklářské vesnice na horní Kamenici“ z roku 1993: „Dosažené odborné vzdělání a prostředí učinily z Antonína Weisse úspěšného malíře a litografa, jehož práce se rozšířily v Holandsku, Belgii, severním Německu…. To, že si Weiss získal jméno jako malíř květin právě v Nizozemsku, činí jeho uměleckou tvorbu obzvlášť pozoruhodnou“. Obdobně píše o tomto umělci i další historička Nataša Belisová v knize „Zjánštělá léta na Děčínsku“ r. 2001“: V létě roku 1834 přijel domů s vysvědčením za první rok studia a všiml si znešvařených starých maleb v kostele (po bídném pokusu malíře skla Georga Palmeho). Nabídl proto otci, že odloží odjezd do Amsterodamu a pokusí se namalovat kopie…a osvědčil se“. Jeho obrazy podle italských mistrů jsou v kytlickém kostele dodnes.
            Zpět domů se natrvalo vrátil v roce 1845 a nadále se věnoval  malování oltářních obrazů do okolních kostelů. Najdeme je, kromě  Kytlic, v kostelech v Jezvé, Velenicích, Sloupu nebo v České Lípě. Již z Holandska si však kromě svého umění přiváží i podlomené zdraví, brzy opouští Dolní Falknov a přes  krátký pobyt ve Sloupu se posléze usadí v České Lípě. Mimo oltářní obrazy a portréty tvoří návrhy květinových vzorů  pro českolipské kartounky, vyrábějící potiskované a velmi žádané tkaniny. Rok před jeho návratem byla v České Lípě  potlačena revolta tiskařů vyvolaná dovozem anglických tiskařských strojů t.zv perotin, kdy byly tyto „mašiny, žeroucí jim práci“ dělníky rozbíjeny. Nové stroje, vynalezené o dvacet let dříve, dokázaly svým výkonem a přesností nahradit za 24 hodin práci 12 dělníků, kterým by trvala celý týden. Podobné zoufalé pokusy s ničením strojů koneckonců známe my starší ze školní výuky dějepisu, kde si dodnes pamatuji, že se v lokomotivách  topilo obilím, aby se nemusela zlevňovat mouka.
            Nutno dodat, že tyto nepokoje byly původně zažehnuty v Praze a vysíláním zvláštních poslů následně rozšířeny i k nám na sever. Bouřily se i okolní země. Česká Lípa byla ve své době vyhlášeným střediskem  výroby potiskovaného zboží, které odtud putovalo do celého světa a kartounek zde byla celá řada. Jedna byla zřízena ze staré brusírny i ve Mlýnech, tehdy Hillově Mlýně, v roce 1824 továrníkem Antonem Münzbergem, později přidal i barvírnu  (č. 59 a 60). Podle doposud stojících chalup  uvedených čísel popisných se jednalo a malé bezvýznamné provozovny, což dokládá i fakt, že se tu později vyráběly nitě, aby nakonec objekt skončil jako pila (viz foto patrně ze slavnostního zahájení provozu).         
            Nadějnému malíři Weissovi nebyl bohužel dopřán dlouhý život. Umírá v pouhých padesáti letech na chrlení krve roku 1851.  Tuberkulóza. Bujarý život nebo jedovaté výpary z barev, kdo ví. Jeho podobiznu neznáme, přesto že autoportréty nebyly ničím neobvyklým. Třeba se někdy něco vynoří. Podle vyjádření českolipského muzea, jemuž vděčím za některé důležité informace a tímto děkuji, byl pravděpodobně pohřben na hřbitově u kostela P. Marie na Palackého náměstí v České Lípě, kde se dnes, po zrušení hřbitova v roce 1885, nachází parková úprava.
E. Sedláček 2019

Kdo byl Antonín Weiss

od ES Čas k přečtení: 5 min