Zase jedny prázdniny skončily, zajíždí se každodenní koloběh. Připomeňme si svoje krásné doby našich dětství a hlavně prázdniny kytlických kluků tak, jak mi je líčili. 

Už jedééé !“ zaječel z koruny staré olše pod závorami blonďatý, asi desetiletý klučina a svištěl po kmeni dolů. Ječet ani nemusel, vlak bylo slyšet na míle daleko vždycky, ovšem hlídka je hlídka. U závor zůstala v trávě zapomenutá mičuda  a parta kluků mizela na předem vyhlédnuté místo v houští pod železničním náspem. Od Mlýnů bylo slyšet namáhavé supění parní lokomotivy, nad údolím vybuchovaly chuchvalce černého dýmu.
            Náklad, co se drápe nahoru na Jedlovou a pokračuje dál na Liberec nebo Lípu  musí v kopci na Kytlice pořádně přidat, tenhle obzvlášť. Z Jedlové pouštěli dolů přednostně motorák a ta neplánovaná zastávka ve Mlýnech jim přidělala jen starosti. Alespoň nabrali vodu. Nahoru se vozí hlavně mostecké uhlí, někdy i šutr, žádné lehké zboží. Strojvedoucí se pískáním domlouvá se zadním postrkem, zabírají oba. Kytlice se blíží, rychlost dobrá. Za chvíli profrčí okolo zastávky s fešnou závorářkou Helenkou. Určitě dneska slouží. Jasně. Už zdálky jim mává, přidává zářivý úsměv, usmívají se i cestující na perónu, čekající pro změnu  na osobák nahoru. Jsou prázdniny, dovolené, času je konečně trochu nazbyt, není kam spěchat. Jakmile se náklad dovleče do Jedlové, zacinká na domečku závorářky malý zvoneček venku pod střechou, což je znamení, že z Jedlové pouštějí osobák dolů. Idylka jak za c.k. Rakouska. Na jednokolejce to ani jinak nejde.
            „Hergot, co je todle?“ hrklo najednou ve fírovi. Vlak, doposud spokojeně vyšlapující, se téměř naráz zastavuje, postrk vzadu tlačí co se dá, až celá souprava stojí úplně.
            „A je to tady, sakra, řikal jsem, že  budeme těžký, ať pár vagónů uberou. To né. Prej honěj tunokilometry ! Odhoukej to zpátky do Mlýnů, tam pár vozů uberem.“
            Souprava začíná couvat. Zpátky kolem Helenky – teď bez úsměvu, lidi na zastávce také. Za nějaký čas se představení opakuje. Vlak je zase zpátky v Kytlicích, Helenka se zase usmívá, jakoby jim držela palce, lidi se courají okolo kolejí a hledají houby. Jedlová v klidu vyčkává. I tam šli chlapi z čekajícího motoráku po okolí na houby.
Bohužel  ani tentokrát se vyjet nepodařilo. Třetí poklus rovněž ztroskotal ! Helenka už ani nezvedá závory, řidiči troubějí, lidi remcají.
„ Hergot, to není možný, sme o tři vozy lehčí, postrk sebou a nevyjedem! Jdu se na to mrknout“ povídá nešťastný strojvedoucí a hrabe se ven. Obchází mašinu, nedůvěřivě kroutí hlavou. Najednou se zastaví, sehne a jakoby pohladí kolejnici.
„Kterej hajzl, já ho roztrhnu !“ rozeřve se a čuchá k dlani. „Parchanti kytlický, zapráskaný. Tady to nikdo jinej bejt nemoh ! Polepšovnu na vás a žádný prázdniny !“ Lidé na zastávce zpozorněli, přišli i chlapi vzadu z postrku. Slezl i topič.„ Čuchni !“ vrazí mu fíra ruku pod nos „ VAZELÍNA ! Tady si neškrtnem ani s pískem. Nejdřív umejt co se dá. Prevíti jedny!
            Dobrá hodina zpoždění, jízdní řád je k ničemu, chlapi se dávají do mytí kolejí, odmastit se musí i kola lokomotivy.  Akorát partička našich lotrů se válí smíchy v bezpečí svého úkrytu.  Nakonec se souprava přeci jen vrací do Mlýnů pro odpojené vagóny a za pomoci postrku a hlavně písku konečně mizí za zatáčkou na Jedlovou.
         Co by to bylo za prázdniny bez klukovských vylomenin. Hlavně nebejt odloženej   u příbuznejch ve městě. S tou vazelínou fakt dobrý, co jsou proti tomu nějaké rozježděné hřebíky nebo desetníky, to už nebylo dávno ono. To bude třída zírat, až se budou dělit o zážitky! Dobré vtipy se nedají často opakovat. Tenhle s vazelínou na stejné trati už vůbec ne. Dnes už je to na zavření nebo pasťák. Ještě, že dráha vedoucí středem vsi  nabízí dětské fantazii další nádherná dobrodružství, chcete-li lumpárny.
            S parním provozem  byly problémy hlavně v létě. Snopy jisker zapalovaly vše hořlavé podle trati.  Stavěly se požární hlídky, hasily se požáry lánů obilí, tady v Lužických horách pak zase lesní porosty. To pak byla dobrá každá volná ruka a Místní národní výbory měli příslušnou směrnicí nařízeno sledovat potenciální ložiska požárů, vyhlašovat poplach a zajistit hasební práce dobrovolnými požárníky s potřebnou technikou. Pracovní prostoje refundovat, tedy podnikům hradit ušlé výdělky požárníků.
            Místní dobrovolní požárníci toto opatření vítali. Jinde zřejmě také. Trochu si zahasit – nejlépe dopoledne, zbytek šichty v hospodě, co víc si přát. Vývoj počasí byl v letní čas nejsledovanějším pořadem. To dá rozum, že při dlouhotrvajících deštích se není nač těšit. Takhle parno, sluníčko, sucho. To je správná parketa.
            K těmto zásadám byla vedena i dítka našich požárníků. Ti vyhlíželi  netrpělivě z oken dílen, jindy uřvané rádio mlčelo jak hrob, hlavně nepřeslechnout děti, střežící trať. Až konečně přiletí k RUKOVU s pokřikem HÓÓŘÍ, honem spustit sirénu, vypnout mašiny a fofrem k hasičské zbrojnici. Ta je hnedle naproti.  Vycvičeni byli chlapi dobře a každý znal své místo. Neztratili se ani na okresních soutěžích. Jak říkám – tenhle spěch platil jen pro dopolední požáry. Po šichtě už to bylo horší. Práce na zahrádce, koupání a jiné letní radosti. Ať si to hasí dráha, když to zapálila.
            Jakmile dopolední jednotka vyrazila, byla likvidace požáru dílem několika minut. V nejhorším pomohl i obecní fekál a hasil vším co  měl  v cisterně. To se pak nedalo smrady fakt vydržet. Pak rychle zabalit, uklidit potichu do zbrojnice a hurá do hospody. Práce na budování socializmu pro ten den skončila. Zpěv našich chrabrých hrdinů se za peníze národního výboru nesl návsí ještě dlouho do noci.
            Leč nic netrvá věčně a nezahálela ani dráha. Nebo se alespoň snažila. Nové nařízení tentokrát přikazovalo přiřadit za každý nákladní vlak drezínu s posádkou a hasit v zárodku každý plamínek co se objeví. Chlapi za vlakem popojížděli, seskakovali, naskakovali a hasili. RUKOV posmutněl, siréna ztichla. I dítka doma cítila, že život jejich otců zšedl a je třeba jednat.
            Jako hojivá mast na otevřenou ránu jim přišel jednou, po dlouhé době, řev potomků před fabrikou, že zase HÓÓÓŘÍ ! Siréna trochu ochraptěle pobídla hostinského, aby se opět připravil a chlapi v jednotném šiku vyrazili. Hořelo opravdu, dokonce o trochu víc než bylo zdrávo. Suchou travou se oheň rychle šířil k lesu. I s tím si však naši požárníci poradili a málem nezaregistrovali drezínu, vracející se z Jedlové. Utahaná posádka nevěřila vlastním očím. Vždyť všechno hasili tak poctivě ! „ To nic, asi to vítr znova rozfoukal. Jeďte, my to tu doděláme“ pravili naši a drezína odfrčela.
            „ Tak vítr, říkáte“ ozval se velitel zásahu. Již delší dobu se špičkou boty přehraboval  v popelu i trávě, pak cosi zvedl ze země. V otevřené dlani se objevila ohořelá krabička od zápalek.
Inu mysleli to kluci dobře. Tátové u vytouženého piva už tolik  porozumění neprojevovali. Navzájem se ujišťovali, jak tomu svýmu spratkovi zmalují zadek. Teda jestli… Hlavně před velitelem.
Stejně ale bývaly prázdniny u babičky Bóóóží! Místní lumpíci s lufťáckými synky byli za pár dní  od sebe nerozeznání, stmeleni v jednu partu. Ty dobrodružné výpravy uprostřed lesů. Setkání s rodinou nejdřív u večeře. Alespoň já jsem to tak prožíval. Především: svět ještě neznal slovo MOBIL.   
               
E. Sedláček 2019

Když jezdila pára

od ES Čas k přečtení: 7 min