Jednou, takhle na podzim roku 1998, se objevili na Obecním úřadě dva mladí lidé, spíše odrostlejší děti s tím, že jsou novými majiteli bývalého strážního domku číslo 87DF a že se k nám neprodleně stěhují, kvůli čemuž prodali v Ústí nad Labem byt v centru města.  Říkejme jim třeba Radek a Jana K. Suverénně vystupující manžel, klučina maskovaný do drsňáka kovbojským stetsonem, co mu seděl až na uších, vypadal spíše jako muchomůrka. Okouzlení romantikou filmů Divokého západu z něj přímo sálalo. Manželka  Jana, křehounká dívenka s dvouletou dcerkou v náruči, naopak žádné velké nadšení neprojevovala.
            „Co tam proboha, budete s tím dítětem dělat?“ byla moje první reakce na nenadálou návštěvu. „Žádná voda, žádná elektřina, suché WC někde venku“. Kovboj mě nadšeně ujistil, že má všechno promyšlené a v pohodě. Stačí přece centrála a jede všechno. Opravdu se tam ještě ten rok v říjnu  usadili a nějaký čas jsem o nich neslyšel.
            Ten strážní domek stojí v zapomenutý lesích pod Hraničním rybníkem, neviditelný ze silnice, který se mihne pouze cestou za okny vlaků. Snad tam kdysi přebývali pochůzkáři či traťoví dělníci, na běžné žití to opravdu ani tehdy nevypadalo. Okolo jsou patrné stopy staré svozové lesní cesty, kvůli níž by se snad taková bytelná stavba nestavěla. Někdy v šedesátých letech min. století, kdy dráha  takové, již nepotřebné objekty prodávala lidem, si ji odkoupili manželé z Teplic a docela dobře si dovedu představit tehdejší romantické chvíle samoty uprostřed přírody. Chalupy se ještě nevykrádaly, sem tam se objevil zatoulaný houbař nebo hajný. Až později bylo nutné objekt opevnit mřížemi a ocelovými pásy na dveřích. Leč „čas oponou trhnul“, k majitelům přišlo stáří vystřídat romantiku a domek šel do frcu. To byla příležitost pro naše mladé ústečáky.

            Při jedné z nemnoha návštěv tohoto místa, ještě před sněhem, jsem našel příjezdovou cestu k domku pod tratí zasekanou vraky několika aut, jako by tu mělo vzniknout vrakoviště. Jak je tam za tak krátkou dobu natahali je mi záhadou. U domku za tratí byly v bezpečné vzdálenosti od sebe čtyři velké bedny jako boudy čtyř nebezpečně vyhlížejících malamutů, prý na závody psích spřežení. Kvůli nim to tu mladí vlastně koupili. Kovboj byl bez práce, proto ty vraky, aby bylo prodejem součástek alespoň na to nejnutnější. Nechal se najímat na pomocné práce při těžbě dřeva, poptával se i na obci. Ovšem kvalifikace žádná, použitelnost nulová. Nakonec se na úřadu objevila i jeho žena, že se tam nedá žít a ráda by domů k rodičům. Nemá však na vlak. Stovku jsem oželel, ještě než jsem ji vyndal. Bylo mi jí vážně líto. Zmizel prý i její manžel Radek. Údajně shání práci a již týden sebou tahá dcerku, kterou matce odmítá vydat. Takže ještě únos! Po oznámení situace Policii se jedeme k domku podívat co je se psy. Nacházíme je uvázané k boudám, hladové, vychrtlé a apatické, se zamrzlými kastroly a vylízaným ledem. Několik dlouhých dnů u nich evidentně nikdo nebyl. Ještě, že byli od sebe tak daleko, jinak by se žrali mezi sebou. Láďa M. zrovna ten den našel doma kurník vypleněný po návštěvě lišky a nebožky slepice odnesl do lesa pro zvěř. Bylo dopoledne, ještě tam naštěstí byly. Vyhládlí psi se na ně vrhli a v mžiku byly v nich. Ani se nezdržovali vytrháním dlouhých brků z křídel. Ale co dál? Jedeme do místního Ústavu soc. péče, tam by přeci měli mít zbytky od klientů a úspěšně se vracíme s kýblem zpátky ke psům. Zítra prý můžeme přijít zase. Druhý den už to byly kýble dva. Jakmile  se obyvatelé Ústavu dozvěděli, k čemu to potřebujeme, začali nadšeně nechávat zbytků jako nikdy předtím.

            V úterý sedmého března následujícího roku hlásí strojvedoucí ranního vlaku (někdy kolem půl páté), že strážní domek pod Hraničákem hoří. Kameničtí hasiči „zachránili“ pouze holé zdi a hlavně chránili okolní les. Víc se dělat nedalo. Ihned po příchodu na úřad jedu na místo. Ze spáleniště ještě stoupá dým, okolo smrad ze spálených věcí. Malamuti, šílení strachem jsou zalezlí ve svých boudách. Chudáci, docela jsme si na sebe při krmení zvykli. Od Policie se dozvídám, že mladého mají, k zapálení domku se přiznal. Jako důvod uvedl pomstu své ženě za útěk k rodičům.
            Otřesnější byl fakt, že byl zadržen jak kráčí po silnici vedoucí z Nové Hutě do Kytlic ke dvěma mostům s autolanem v ruce. Na dotaz, kam jde (to ještě policisti nevěděli, že je majitelem i žhářem) klidně odpověděl, že se jde na viadukt oběsit a šel dál. Po zadržení se s ním vrátili na místo požáru, kde v jednom z aut, žluté Škodě 100,  našli spící dcerku, zabalenou v dekách i s dopisem na rozloučenou. Auto bylo jeho vlastní, i když se od okolních vraků příliš nelišilo.
            Po lékařském vyšetření byla dcera předána matce, tedy spíše babičce s dědou, vážené kantorské rodině, neboť matka, jak mi bylo sděleno, celkem slušně fetovala. Asi i to bylo důvodem proč si rodina vybrala zapadlou samotu stranou od drogových nástrah. Radek byl umístěn v Beřkovické psychiatrii na pozorování. Psy si rozebrali fandové závodních spřežení, jeden, lépe řečeno jedna fena, zůstala v péči zdejších chatařů, rovněž z Ústí, kde se v rodině rázem stala domácím (a krásným) mazlíkem, co páníčky hlídá i v kytlické hospůdce. Slastně prožívá pod stolem drbání dětí i dospělých. Vlastně i moje, když se setkáme. Možná si mne pamatuje.
            S mladým pánem jsem se setkal na počátku léta ještě jednou. Opět mi přišel oznámit, že je v „cajku“, tedy vyléčen, bude dělat v mladoboleslavské automobilce. Slíbili mu „balík“. Spát bude venku u vyhořelého domku a do zimy ho dá do kupy. Všechno to bylo přitažené za vlasy, mohl jsem mu popřát  pouze hodně zdaru. Asi dva týdny nato pošta doručila z Lovosic jeho úmrtní list s diagnózou-předávkování léky. Byl nalezen na lavičce lovosického nádraží. Smutný konec střetu romantických snů mládí s tvrdou realitou skutečného života.
            Dnes, v roce 2019 vstává domek opět z popela. Od té nešťastné události sice již pílí dalšího majitele, který jak to vypadá, dovede jeho obnovu ke zdárnému konci. Místo je to opravdu krásné.

E. Sedláček 2019

Kruté procitnutí

od ES Čas k přečtení: 6 min