S takovýmto titulkem na první straně šokovaly své čtenáře jedenáctého dubna 1925 českokamenické noviny  Böhmisch Kamnitz Wochenblatt. Den předtím opravdu došlo ve Mlýnech k dvojnásobné vraždě. Události, která otřásla širokým, většinou poklidně žijícím okolím. A je-li  motivem činu láska,  má mezi dívkami i paničkami ctnostnými o dychtivé posluchače postaráno.
                       V pátek desátého dubna, snídala celá rodina hostinského Papperta dole v kuchyni u lokálu. Dcera Ella poletovala okolo stolu, kde seděl nevrlý a nevyspalý otec s ženou a oběma syny. Starému  nešel večer list, těch pár štamgastů se nechtělo zvednout a tržby taky nic moc. A ty narážky na pondělní svatbu! Člověk musí být zticha, aby nepřišel o hosta. Ten si může dovolit všechno. Jó, kde jsou ty doby, kdy jediná cesta z Kytlic vedla akorát tady pod okny.  Od té doby co je nová silnice  před nádražím to jde s hospodou z kopce.  Aby zachránil kšeft nechal ve čtrnáctém roce starou dřevěnou hospodu strhnout a  postavil novou, kamennou i s bytem v patře. Spolu s rychtou měl teď největší hospodu ve vsi. Sice dlužil na koho se podíval, ale investice  to snad bude dobrá. Jenom kdyby měli lidi práci. A taky  ta sakramentská česká hospoda dole U Jonášů mu bere kšefty. Oni ti Češi nejsou líný jít takovej flák cesty za českým slovem. Co jinýho by v tom bylo, pivo měli přeci oba stejný – kytlický.
            Manželka Antonie měla starosti ryze mateřské. V pondělí se Ella vdává, ženich se zdá být dobře vychovaný  a hlavně s definitivou u dráhy. Zaměstnán je naproti na nádraží. Ještě, že táta zapudil toho Hahnela a zakázal s ním Elle chodit. Sice slušný, spořivý člověk, ale obyčejný brusič skla z Lísky. To naše Ellinka má přece na víc. V duchu přelétla připravené zásoby na svatební hostinu, nedej Bůh aby se po návratu z kostela svatebčanům něčeho nedostávalo. Z myšlenek ji vytrhlo vrznutí dveří v lokále. Ze zvyku se podívala na hodiny. Osm. Kdopak co chce tak po ránu? K hospodě měli ještě řeznictví, což  ostatně bylo   obvyklé všude po vsích. Snad kousek na polívku. „Tady jsme, v kuchyni – už běžím“. To už ale stál návštěvník ve dveřích. Hahnel !
            „ Co ty tady pohledáváš ?“ zrudnul starý Pappert a vyskočil od stolu. Židle za ním se převrhla.
            „ Prosím hospodáři za prominutí, že jsem tak vtrhnul. Ty peníze bych potřeboval vrátit. Víte přece, těch osm tisíc – teď, když už s Ellou…..“  soukal ze sebe Hahnel.
             Ale to už jej rozzuřený Pappert držel za krk a s křikem a nadávkami tlačil ke dveřím. Mladý Hahnel se však nenechá jen tak vyrazit. Přišel slušně. Z Lísky je to do Mlýnů pěkný kus cesty. Vyrazil ráno přes les a teď takhle? Začal se bránit. Tátovi přispěchali na pomoc oba synové. Najednou ucítil rány do hlavy, krev mu zalila oko.  V ruce se mu objevil malý browning.  Střílel zoufale kolem sebe dokud se neocitl na zemi, zalehnutý něčími těly. Lidé z nejbližšího okolí zpozorněli. „V hospodě se střílí !“ Začali se sbíhat k hostinci, lávkou přes potok pospíchali i z nádraží.
Nikdo však nečekal tak hroznou spoušť.  Uprostřed kuchyně, obličejem k zemi ležel mrtvý hostinský Pappert. U hlavy se mu rozlévala louže krve. Za ním pod oknem seděla na zemi s hlavou v klíně Ella. Také bez známek života. Matka se syny  byli postřeleni a utrpěli těžká zranění hlavy a krku. Přesto dokázali Hahnela přemoci a odzbrojit.
            Z nádraží bylo telefonicky o masakru informováno četnictvo v  České Kamenici. Spoutaný  střelec zůstal, ostatní zraněné odvezl automobil, ochotně poskytnutý patrně  majitelem  parní pily panem Eschlerem, urychleně do děčínské nemocnice. Vrah byl eskortován  do České Kamenice a ještě týž den po poledni  převezen do českolipského vězení.
            Dvojnásobná vražda zahýbala opravdu  celým širokým okolím. O ničem jiném se nemluvilo, noviny se předháněly v zaručeně senzačních odhaleních. Veřejnost znala Josefa Hahnela jako bezúhonného a hodného muže. Ostatně s Ellou spolu chodili téměř pět let a svatba byla pro všechny samozřejmostí, nebýt neurvalého zásahu hostinského, pro kterého nebyl Josef najednou dost dobrou partií.  Jako by rázem zapoměl na své medové řeči a vábení před dvěma lety, když potřeboval Hahnelovy těžce uspořené peníze.  
            Na velikonoční pondělí odpoledne se před hospodou sešel  „tisícihlavý“  pohřební dav. Takové množství lidu obec ještě nezažila. Přišli mlýnští, kytličtí, kameničtí, borští, šenovští, byli tu příbuzní a známí i z Děčína, České Lípy, Rumburka a Šluknova. Tam všude byl starý zván coby odborník na dobytčí trhy a jako výborný řezník na zabíjačky. A samozřejmě spousta zvědavců. Hlavním tématem hovorů byly krušné poměry hospodářské a především obě vraždy a důvody proč. Obecně (podle tisku) převažovalo mínění, zastávající se Hahnela a litující neuváženého skutku, vedoucího z rozčílení ke zločinu. Nebýt tvrdohlavosti a neústupnosti, mohla být místo pohřbu veselka. Dnes měla Ella  v kytlickém kostele pokleknout před oltářem  s Richardem  Lorencem. Sice bez lásky,  podle přání rodičů, ale  živá! Namísto svatebního veselí se ve čtyři odpoledne odebral na  místní hřbitov nekonečný průvod a otec s dcerou byli uloženi do rodinné hrobky.
            August Josef Hahnel, v roce 1886 rozený, byl krajským soudem v České Lípě odsouzen k osmi letům vězení. Soudní stolice uznala na základě vyšetřovacích spisů velkou míru vlastní obrany před napadením celou rodinou a volila spodní sazbu trestu. Po jeho odpykání  se Josef Hahnel do Lísky ani okolí již nevrátil. Vzpomínky na tento kraj a život zde prožitý byly příliš kruté.
            Sami zůstali na mlýnském hřbitově i otec s dcerou. Do  výstavné rodinné hrobky již nikdo další nepřibyl.

 E. Sedláček st.

Krvavý čin ve Mlýnech

od ES Čas k přečtení: 6 min