Dovedete si představit Kytlice bez kostela? Asi málokdo. Jeho kresba s návsí pod ním, speciálně pro tento účel namalovaná Břetislavem Kmentem, zdobí od počátku devadesátých let úřední  korespondenci obce,  siluetu má  na razítku  Kytlický chrámový sbor, ve světě jsou tisíce jeho pohlednic. Je to prostě symbol a dominanta obce. Zajímavá je i historie jeho zrození. Nemusí to ale nutně  být první kostel na našem území: některé zprávy hovoří o existenci osady s názvem Neuhausen již v době předhusitské, která měla prý mít kostel i s vlastním duchovním. Za husitů měla zaniknout. Důkazy nejsou. A nyní tedy ten náš:
            O svůj kostel s  duchovním se pokoušeli falknovští již od roku 1758,  rok po rozparcelování pozemků Jana Josefa Kittla na stavby chalup v západní části obce, kde nastal její rychlý rozvoj. Žádost podaná k vrchnosti do České Kamenice se však nesetkala s pochopením. Ani sbírky penízků mezi farníky nebyly nijak omračující. Na stavbu, ani na její zahájení v žádném případě nebylo možno pomýšlet a kníže pán má jiné starosti. Falknovská farnost patří pod Horní Prysk, nač další kostel.  Tam byla uzavírána manželství, lidé křtili své děti, zemřelé vozili na tamní hřbitov.  Podle pohřebních průvodů se cestě ve vsi říkalo Leichenweg (Umrlčí cesta), kde za křížkem před hájenkou zahýbala vlevo a přes pastviny pokračovala na Prysk. Ještě dnes jsou v pískovci patrné vyjeté koleje od povozů, nejen pohřebních, v boku cesty najdete vytesanou tvář. Úmorná, dlouhá pouť pro slovo Boží, dnes těžko myslitelná. Mlýnští na tom nebyli o nic lépe, spolu s Dolním Falknovem se  trmáceli do České Kamenice.
            Se stavbou svatostánku mohl pomoci pouze někdo vlivný a hlavně štědrý. Moudré hlavy se daly dohromady a přemýšlely, až se promyslely k zásadní otázce: “Kde je ten Gürtlerovic kluk?  Toník, co ho dali na študie k jezuitům do Jičína a pak šel do Prahy?“ Toník Josef Gürtler, syn z rodiny falknovského pozlacovače skla, v té době již čtyřicetiletý, byl ctihodnou osobností, biskupem a osobním zpovědníkem královny Marie Karoliny Bourbonské v Neapoli, kam jej jmenovala císařovna Marie Terezie  Sám se často zabýval myšlenkou stavby kostela ve své rodné obci, jakmile se dozvěděl o snahách místních v dopise od svého bratra, bylo rozhodnuto. Italský architekt vypracoval podle představ Jeho Excelence projekt, z celkové předpokládané  ceny stavby 13000 zl. posílil biskup dosavadní sbírku o 9500 zlatých. Sklář Jan Josef Kittel věnoval příhodný ostroh uprostřed obce, majitel panství nakonec též souhlasil a 7. září 1777 byl slavnostně položen základní kámen kostela. Dohledem nad stavbou pověřil biskup svého bratra, žijícího v obci.  Italské plány se však hrubě nelíbily děčínskému staviteli Janu Václavu Koschovi a vypracoval svoje. Pochopitelně nebyly zadarmo. Stavbu  zastavila na čas  válka s Pruskem (1778), mezitím se ledacos ztratilo a začínalo se znovu. Svůj přístup přehodnotila i vrchnost, která navíc mimo souhlasu věnovala 2000 zl. a přidala i levnější stavební materiál. Ze své doubické vápenky věnovala také vápno. Kostel, za pomoci falknovských utěšeně rostl, až dorostl do stadia vnitřního vybavení a výzdoby. To z větší části dodal opět  náš biskup Gürtler včetně uměleckých děl, pozlacené monstrance a kalicha. Z Itálie přišly také cenné obrazy od italských mistrů. Pro kostel opatřil sošku Madony z carrarského mramoru, dílo neapolského sochaře F. Queroly i mramorovou plastiku Piety, podle dokumentace z německé strany se jedná o dílo Antonia Canovy (1757-1822), italského sochaře. Obojí, včetně obrazu Máří Magdalény se dnes nachází v kostele sv. Jakuba v České Kamenici. Z Prahy získal vzácný zvon z roku 1586 od  zvonaře Brikcia z Cimberka, původně z kostela Panny Marie Na Louži. Více poznatků o kytlických zvonech jsem zatím nezískal, kromě jejich odevzdání pro válečné účely v roce 1915. O tento zvon kostel patrně nepřišel neboť je železný.  
            Lepšího donátora si obec nemohla přát. Bez jeho darů by Kytlice kostel zřejmě ještě dlouho neměly. Vděční farníci také z vděčnosti biskupovi rozhodli místo původního zasvěcení Ježíši, Marii a Josefovi, zasvětit kostel sv. Antonínu Paduánskému z Padovy.
            Dne 10. října 1782 byl nový svatostánek slavnostně vysvěcen českolipským vikářem. Bez biskupa Gürtlera. Ten přijel se svým doprovodem až o osm let později, devatenáctého října 1790 k večeru. Využil tak své cesty z Itálie do Vídně ke korunovaci Leopolda II a posléze k návštěvě Falknova, kde jeho příjezd očekávalo mnoho významných osobností a davy věřících. Ještě tentýž  večer si obhlédl kostel. Poprvé! Na druhý den ráno jej po mši prohlédl důkladněji. Příliš nadšený prý nebyl. Očekával větší, honosnější stavbu a svůj kostel viděl spíše jako kapli. Nepřijel však s prázdnou. Do oltáře  uložil ostatky sv. Eliodora, světce z roku 330 n.l., zadal výrobu  nádherných zlacených rámů pro dříve věnované obrazy u českolipského řezbáře.  Mimochodem, hlavní oltář byl zhotoven tady v Kytlicích truhlářem Antonem Nittlem podle návrhu z Neapole. Dnes stojí na místě, kde bývala truhlárna, rekreační chalupa Úřadu průmyslového vlastnictví Praha.
            Po skončení návštěvy rodné vísky a především kostela, nastoupil vzácný host zpáteční cestu do Itálie. V Římě jej však postihl záchvat mrtvice, kterému 25. května 1791 podlehl a je tam i pochován. Stačil ještě ošetřit věci pozemské a  určit univerzálními dědici pět českých příbuzných a kostel v Kytlicích. Dnes připomíná slavného rodáka jen epitaf  na vnější straně presbytáře z řezbářské a sochařské dílny rodiny Maxových ze Sloupu z roku 1795.
            Italské obrazy po pouhých padesáti letech byly ve zdejším podnebí poškozeny natolik, že si žádaly konzervaci, než podlehnou zkáze nadobro. Úkolu se nadšeně ujal malíř skla Jiří Palme a zhostil se ho jak uměl. Obecní kronika uvádí, že pranepatrně. Do obce se nedávno přiženil. O biskupu Gürtlerovi neměl ani ponětí, o hodnotě obrazů jakbysmet. Tehdejší ředitel sloupského panství prý o obrazu sv. Bartoloměje prohlásil, že ve Falknově byl tento svatý podruhé mučen a zohaven. Naštěstí se nejednalo o zkázu trvalou. V roce 1845 se vrátil domů do Dolního Falknova (dnes č.p. 9 DF) zdejší rodák, akademický malíř Antonín Weiss, v Nizozemsku úspěšný a uznávaný malíř, zejména květin. Jeho otec Johan Weiss byl malířem skla a rychtářem Dolního Falknova. Obrazy si pamatoval z dětství a nezištně se ujal jejich záchrany. Pro kytlický hlavní oltář namaloval také kopii obrazu sv. Antonína Paduánského. Následně žil v České Lípě, kde navrhoval mimo kostelní malby květinové potisky látek pro okolní textilky. Jako padesátiletý zemřel v roce 1851 na tuberkulózu. Pochován byl v České Lípě, hřbitov je zrušený.
            V následujících letech byl kostel vybaven varhanami, vyrobenými v letech 1783-4 žitavským mistrem Johanem Gottfriedem Augustinem. Po letech však vyžadovaly stále větší opravy, až nezbylo než opatřit varhany nové. Kytličtí se jich dočkali v roce 1901 z dílny pražského varhanáře J. Schiffnera. Byly ponechány cenné původní skříně, rozdělené na dvě křídla, ovládání píšťal bylo tehdejší novinkou-pneumatické. Nové varhany plně vyhovovaly liturgickým potřebám, avšak ty původní tento typ malého nástroje nahradit nemohl. Po několikerých opravách (poslední provedl P. Žur z Chrastavy v roce 1959) se nástroj nadobro odmlčel. A to až do roku 2011.

Obnova kostela

            Mezitím se s církevním majetkem děly věci. Okolo hranic s Německem  se kostely ze strategických důvodů odstřelovaly, zavilý třídní nepřítel se podle nich přece mohl zaměřovat. Ani socialistická péče o takový majetek, který přežil, nebylo to pravé. Nebylo dost farářů, řada z nich přešla nuceně do výroby, jiní skončili ve  vězení. Vesnické kostely! K čemu? Farnící jsou pryč, majetek nestojí za řeč.  Taková sídla po odsunuté šlechtě, to je něco! Tam je majlant! Neudržovaný kytlický kostel se pozvolna dostával do stejného stavu, jako v roce 1841, kdy pro špatně provedené práce opadal až na zdivo. Necelých šedesát let po dostavbě! Zarůstal hřbitov, hroutily se zdi, chátrala fara. Na mše dojížděl stárnoucí farář z Kamenického Šenova pan Bečička (1926-2016) plný starostí o ten svůj vlastní. Okolo kostela bylo nebezpečno, ze střechy lítalo občas vše, co tam bylo kdy přibité, šindele, plechy, břidlice, občas kus římsy nebo ciferníku.
            Po roce 1989 vesnice zpozorněla! Na faře se cosi dělo.  Že by zase nějakej zazobanej lufťák? Brzy bylo jasno. Na obecním úřadu nahlásil trvalý pobyt mladý jáhen Jiří se svou rodinou. Litoměřická diecéze jej vyslala do Kytlic s posláním pečovat o církevní majetek a duše zdejších lidí. Netrvalo dlouho a nový jáhen se svou rodinou oživil nejen  faru. Do svého poslání pustil s vervou nevídanou. Jezdil, prosil, sbíral milodary, zapojil i obec. Však bylo téměř po hodině dvanácté. Zjara, po posledních zbytcích tajícího sněhu, se ze střechy začaly ozývat nové zvuky. Od rána do večera, dva lidé vysoko nad vsí zbavovaly krov všeho dožitého.  Že by firma? Kdeže, na tu nebylo. Sám jáhen se svým pantátou! Oba černí staletým prachem, spíše horníci než pokrývači. I místní se objevili s pomocí, aby bylo do zimy hotovo. Při Vánoční mši děkoval šťastný jáhen k prasknutí naplněnému kostelu za pomoc. Zpěv Vánočních koled šel přímo z duše. Kostel opět žije! Příští rok přinesl pokračování oprav, místní mistr malířský pan Rudolf Špaček vymaloval kostel uvnitř, firma z Rumburku obnovila fasádu, hodiny dostaly nové ciferníky. Až přišel den, kdy bylo hotovo. Přijel litoměřický biskup Jeho Excelence Jan Koukl s doprovodem, vyšňořený svatostánek znovu vysvětil, přátelé z Německa darovali prapory, přihlížely stovky lidí. Jeden však chyběl. Ten nejhlavnější. Slavnostní chvíle o kterou se tolik zasloužil se zúčastnit nemohl. Celkový kolaps organizmu,  způsobeného naprostým vyčerpáním Jiřího si vybral svou daň a skončil na ústecké interně, kde jej pracně týdny dávali dohromady.  Psal se rok 1996 a zotavený jáhen po svém návratu ve svém poslání pokračoval.  Organizoval poutě, dodnes každoročně pořádané pod záštitou obce, byly u nás děti z Černobylu  na ozdravném pobytu, vznikl chrámový sbor, navštěvoval nemocné v kamenické LDN, vyučoval náboženství, byl v obecním zastupitelstvu, publikoval. Jáhen Jiří Kytlice již opustil, svůj úkol splnil a věnuje se svému poslání se stejným nasazením jinde.

Dokončení příště

 

E. Sedláček únor 2019 , email: emil.sedlacek@volny.cz

 
 

Kytlický kostel

od ES Čas k přečtení: 9 min