Telefon mě vzbudil krátce před šestou. Všední letní ráno před začátkem prázdnin, zkraje devadesátých let minulého století. Takhle brzy to asi nebude nic příjemného. Samozřejmě! Správce letního tábora ENERGOPROJEKT (dnes U Skály) asi dva kilometry za vesnicí směrem na Novou Huť mi hlásí:

            „ Starosto, je tu asi patnáct Rumunů,  že prej do Germany, jako do Německa. Přijeď, něco s nima udělej.“

            No nazdar! Už je to tedy i u nás. Zatím jsem to znal jen z televize a novin. Skočím do služební škodovky, co jsem zdědil po předsedovi Místního národního výboru Kytlice opatřenou jen novým nápisem Obecní úřad a jedu na místo. Skupinka vyčerpaných, ustrašených lidí s malými ranečky stála na silnici a čekali. Nejspíš na mně. Muži, ženy, dvě malé děti a jedna žena dokonce těhotná. Vedl je jakýsi frajírek v kdysi bílé košili a kdysi obleku a jak se později ukázalo s jejich penězi v kapse. Domlouvali jsme se všelijak. I s pomocí autoatlasu, aby si vytvořili obrázek kde jsou a kde je hranice. Byli to opravdu Rumuni, na cestě do Německa. Sem je přivezl v noci z Brna nějaký převaděč v dodávce a vyklopil je u Hraničního rybníka s tím, že jsou kousek od hranic, že už to dojdou. Bylo mi jich opravdu líto. Jaký musel být život v Rumunsku, když je dokázal vyhnat z jejich domova, co vše museli cestou vytrpět, než se dostali až k nám. Jenže co dál? Ze všeho nejdříve zpátky do vsi, vytáhnout majitele krámku s jedinými potravinami v obci, nabrat pár bochníků chleba, máslo, pití a trochu bonbónů dětem. Nějak také zjistit, co v téhle prekérní situaci dělat. Volám z úřadu kamenickou Policii: „Problém je v tom, pane starosto, že pokud se prohlásí za turisty, nemůže Policie nic dělat“.  No bezvadný! Na takové případy ještě zákony nebyly. Za turisty prý se hlásili všichni. Ten jejich šéfík to velice dobře věděl, neustále opakoval, že oni turist, turist. Nojo, ale co s nimi? Najíst, napít dostali, sedí na kraji silnice, děti spí. Oči ostatních s velkými otazníky upírají na mně.  Nikde ani noha, správce tábora, co mi volal, někam nutně odjel. Nakonec jsme se dohodli, že je na třikrát odvezu do České Kamenice, což se také stalo. Jiné auto takhle po ránu nebylo. Ani mi nedošlo, že by mi ti vzadu mohli za volantem něco provést. Nestalo se naštěstí nic.

             Vyklápěl jsem je na náměstí a mazal zpátky pro další. Osm kilometrů tam, osm zpátky. Mezitím ještě jednou na úřad k telefonu, pro pořádek volám starostce České Kamenice paní Lukáčové, co že mě potkalo.

„No to vám kolego vůbec nezávidím. Co jste s nimi udělal?“

„Nezlobte se, ale vozím je k vám  na náměstí, podívejte se z okna. Chtějí na vlak do Ústí“.

            Pohled z kamenické radnice byl asi úděsný. Podle starostky, jak mi líčila situaci, se Rumuni semkli kolem kašny, odevšad se začali sbíhat kameničtí Romové a náramně si rozuměli.  To již bylo po osmé hodině a město začalo ožívat. I Policie začala nenápadně kroužit okolo. Šéfík kolem sebe mával jakýmsi papírkem s adresou Londýnská ulice, Ústí nad Labem, což mě překvapilo. Znám ji jako nóbl ulici ve středu města. To jsem již dopravil poslední várku uprchlíků, zašel za starostkou, která mi dala co proto. Nic jiného jsem neočekával. Obyčejně spolu vycházíme velice dobře. Teď to zvonilo, jako když odsekáváte sekyrkou led. Po chvíli, kdy trochu odpustila páru, uznala, že mi nic jiného u nás v lesích, nezbývalo. Naopak, požádala majitelku  hotelu Slávia na náměstí, jestli by pro ně neměla nějaké jídlo. Měla! Jako kdyby před hodinkou nejedli, co jsem sehnal já. Svíčková s knedlíkem z minulého dne, kterou by stejně musela vylít a fazolová polévka. Ta jim obzvlášť šmakovala. Všechno zdarma. Pouze jsme museli hlídkovat u vchodu. Cpali se tam s nimi i místní vyčůraní Romové. Takovou svačinku si nechtěli nechat ujít. V tom byli policisté přínosem, znali je. A třídili.  Já ten rozdíl moc neviděl. Vyhmátli i toho rumunského frajera co je vedl, chtěl se ve skrumáži u vchodu potichu vytratit a nechat krajany svému osudu. Tak ho hnali zpátky do lokálu. Naši „hosté“ se dosyta najedli, příslušníci Policie, nyní již trochu odvážnější, je následně v síle dvou mužů doprovodili na nádraží. Po dohodě s průvodčím nastoupili, opět zdarma, do vlaku směr Děčín. Jejich další osud se ke mně již nedostal, ovšem ve stejné době byli děčínští radní nuceni zřídit pro značný příliv právě Rumunů, směřujících do Německa, uprchlický tábor pod Novým mostem na břehu Labe.

            Od našeho prvního setkání s běženci uplynulo již hodně let. Skoro by se dalo říci – bezvýznamná epizoda mého života. Nesrovnatelná v porovnání s posledními několika lety, kdy se migranty a migrací zabývají vlády celého světa, v pohybu jsou miliony lidí. Podle zpráv z medií samí mladí. Figury jak z fitka, sem tam malé dítě. Mobily, značkové oblečení. Chudí neutíkají – nemají za co. Pašeráci lidí  mají žně. Vlády západních států hledají nejúčinnější řešení tohoto zhoubného přílivu, Evropa bojuje o základy  svého bytí. Jen ze zmíněného Rumunska jich odešlo do léta  roku 2018 na čtyři miliony.

            Tento příběh by mohl být jedním z mnoha drobných kamínků,  předzvěstí, která uvolnila současnou lavinu. Tehdy to byla hrstka zubožených rumunských uprchlíků, směřujících do své vysněné Mekky Německa, dnes proudí ze Sýrie, Iránu, Afganistánu, Afriky  statisíce jiných. Strmě stoupá kriminalita, přišly atentáty ve jménu islámu, umírají lidé. Česko zatím odolává. Jak dlouho?Emil Sedláček srpen 2018

Moje setkání s běženci

od ES Čas k přečtení: 5 min