07. dubna 2018 · Categories: Články

Návštěvy hospůdky se staly pravidelným rituálem. Rituálem se staly i hudební pátky, kde hlavní slovo pozvolna přebírali místní kluci v čele s Milanem a Ceckem. O víkendových večerech se hrávaly trempské písně, začalo se díky Johnu Cashovi objevovat country. Byli slyšet Zelenáči, Plavci, Bobek. Vše se v počátcích euforicky přebíralo ze zahraničí.

            Skromně jsem se při sborových zpěvech zmínil, že jsem na internátu trápil foukací harmoniku. Rázem jsem další v právě vznikající kapele. Tím pádem přibylo po celodenní práci na domečku večerní cvičení na zmíněný nástroj. Léta jsem na to nehrál a bylo to znát. Se slovy kluků: „ Makej v hospodě se to ztratí “ jsem vstoupil do místní kultury. Časem přibyla jistota, mizela tréma. Večery s country se rozkřikly, což vítal hostinský při sčítání tržby. Naší odměnou byly  za  dobrý přednes vagónky kořaličky, občas v míře nepřiměřené. Hudba táhla, nám táhlo také. Časy, kdy byla žena ráda, jak jsem zapadl mezi místní se pomalu vytrácely, objevovaly se otazníky, zda je to opravdu jen ta muzika. A ta nám nějak bez toho pití nešla.

Dnes po letech je všechno úplně jinak. Ani v nejdivočejších okamžicích by mne před lety nenapadlo, jak hluboko se do mne kytlicko zaryje a co všechno pro to udělám.  Žiji tady, bydlím tady, Ústí mi nic neříká. Z místní country kutálky  se stala vyhledávaná kapela s vlastní, stále se zdokonalující aparaturou. Mám v ní i nadále své místo, objíždíme stálé i nové štace, vracíme se v neděli nad ránem, celý víkend rozházený a je nám dobře. Většinu zájezdů absolvují manželky s námi – co taky samy doma. Jsme spolu, děláme téměř každý týden zábavu plným sálům  po okolí – no řekněte, kdo to má ? Přivážíme spousty zážitků, historek, překvapení. Stane se, že je v sále jen hasič a my. Velice zřídka. Taková místa nazýváme Řepákovem a je jich naštěstí velice poskrovnu. Jinde nás nechtějí pustit domů ani o páté ráno. Rád vzpomínám na jednu svatbu kdesi na litoměřicku, smluvenou za velice slušný peníz. Po pár hodinách hraní dostali svatebčané chuť na vzájemné měření sil a atmosféra houstla. Ostražitá matka nevěsty tušíc nepříjemnosti diplomaticky zastavila naši produkci, s  žádostí vypadneme – li do patnácti minut  připlatí. Vypadli jsme za  deset. Jak dopadla svatba nevím.

 

            Začátky toho „ lepšího “  hraní jsou někde na přelomu roku 1987-88. Někdy v noci padla v hospodě u stolu otázka, nepojedeme-li na oblastní Portu do Děčína. Jako soutěžící. Zasmáli jsme se dobrému vtipu a hráli dál. Ale červík zůstal. Za účast nic nedáme. Po několika dnech převládl názor o nezbytnosti  účasti a pak nakonec se opravdu jelo. Název naší kapely, který pořadatel vyžadoval rovněž zabral jeden večer. Tehdy se zrodili  MLYNÁŘI. Bylo nás pět a bylo nám asi 180 let. Stará otřískaná basa, kytara, mandolína, banjo, foukačka. Přivítalo nás děčínské divadlo s plnými šatnami hudebníků pilně kloktajících syrová vejce ( což jsem viděl poprvé na vlastní oči ), srkalo se bílé víno s citronem nebo teplá minerálka. Hrůza. Nervozita, zapomínané texty, tréma. Dvacetčtyři  soutěžních kapel, některé zvučných jmen jsme zanechali svému osudu a při basičce piva a půlčiku rumu se z přidělené šatny nesly naše oblíbené písničky, smích a vtipy. Na chodbách nevěřícně kroutili hlavami, nakukovali dovnitř a divili se našemu klidu.

            Musím předeslat, že účast byla podmíněna zasláním textu tři soutěžních věcí, aby se na jeviště náhodou nevloudilo něco mimo předepsané koleje socialistického klání, zaštítěného Okresním výborem SSM ! Měli jsme hrát zhruba v polovině – po přestávce a chvíle nástupu se neúprosně blížila. Ustaraný pořadatel již po několikáté přehrabal hromady došlých textů s tím, že naše nemá , tudíž je nemůže předložit porotě a z vystoupení nic nebude. My zase, že nemůžeme za bordel pošty a že nás to nezajímá. Nakonec i porota, kde byli i známé hudební osobnosti a politika jim byla kdesi, souhlasila s vystoupením bez kontrolních textů. Můžou alespoň naslouchat a nezabývat se škrty, opravami a doporučeními změn.

            Ohlásili MLYNÁŘE.  Ještě jsme si na název nepřivykli.  Kluci, to jsme my, jdeme. Nemohu tvrdit, že bych neměl trému. Jako prase ! Ostatní na tom nebyli o nic lépe, ovšem tvářili se, že nic než jeviště neznají. Do doby našeho příchodu převažoval nudný folk, country moc nebylo. Nanejvýš trempská. Moudré texty, virtuózní  výkony, koncertní ovládání nástrojů. Účinkující měli zakázáno mluvit, na to byl u stolku spíkr, pouze přijít, uklonit, zahrát, uklonit, odejít. Byť se ten prokádrovaný zoufalec snažil seč mohl, o naší kapele nevěděl nic, texty neměl, Mlýny mu nic neříkaly. Naoko zaprotestoval, když jsem mu odebral slovo, zákaz nezákaz,  lidé se bavili, tréma pomalu mizela.  Představil jsem kapelu, zhaslo světlo v hledišti a šli jsme na věc. Jako doma. Před lety jsem jen tak z hecu přetextoval Jackův smích od Tomáše Linky. Tím se začlo. Posuďte sami – tyhle texty se porotě prostě nemohly dostat na stůl: 

 

Každý svoje dveře s hrůzou zamyká

když ucítí jak mu do kuchyně proniká

ten divnej smrad, ten hroznej puch

kterýmu v Ústí říkaj vzduch

divnej smrad

hroznej puch……

 

a tak dál až po funus a pozůstalí v plynových maskách. Potlesk diváků na otevřené scéně nám dodával sebevědomí a my jeli jak čerti. V téhle písni jsem Linkův smích nahradil tuberáckým chrchláním takového provedení, že kašlalo celé hlediště. Paráda. Další kousek byla instrumentálka v rytmu tanga, taky náš majstrštyk a poslední o mlýnské hospodě.

 

Tak jako každej pátek se táhnu s kytarou

zapomínám na děti a kašlu na starou

jak se trochu sešeří do Mlejnů vyrážím

až u pípy se zastavím a hrdlo zavlažím

 

Ani tady nebylo místo pro přílišnou ideologii. V refrénu jsme řvali o rumu, krásně pálícím v krku a pane vrchní ještě jednou ! Bouře potlesku, úklona, zamávání, odchod. Honem na vlak, z vlaku šup do hospody podat hlášení. Přemíru dojmů a překřikování zastavil udýchaný výpravčí z nádraží, kde měli jediný  telefon v obci: „ Jsou tu náký Mlynáři ? To je asi blbost, že jo ? Maj prej bejt zejtra ve dvě na nějakým finále.“

            Z Porty 88 jsme si dovezli Cenu diváků a hrdostí klenutá prsa. Je to již dávno, ale rád vzpomínám. I na ty „ztracené“ texty. Samozřejmě, že jsem je odeslal ! Nemohl jsem však  nikomu vyprávět, že byly vhozeny do schránky asi dvě minuty před příjezdem vlaku, s nímž jsme na Portu jeli. Takhle tryskovou poštu ještě dlouho mít nebudeme.

Související příspěvky : 30 Výročí Mlynářů

Text: Emil Sedláček st., emil.sedlacek@volny.cz