13. března 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Návštěva · Categories: Příběhy z Kytlicka

Následující příběh nás vrátí o čtvrt století zpátky do devadesátých let, kdy se po pádu komunizmu republika dlouho a těžce teprve hledala.Uvedená sobota, o níž bude řeč, mi byla velice barevně vyprávěna hned následující týden Oťasem, přímým účastníkem. Událost, která jí předcházela, velice rozbouřila prázdninovou pohodu.

Hospoda ve Mlýnech se o víkendové sobotě k radosti radních utěšeně plnila místními i chalupáři, nechyběla ani tradiční partička trempů. Proč právě radních? Rozhodnutí převzít provoz pohostinství, od nepaměti v péči družstva Jednota pod správu obce se zdálo být správné. Dosavadní čtvrtá a poslední cenová kategorie v hitparádě pohostinských služeb se podle možností obecní kasy zlepšovala, což se obráželo i na návštěvnosti. Na starých umakartových stolech se dokonce objevily do té doby nevídané ubrusy, někdy vázička s luční květinou a hned bylo příjemněji. K tradiční tlačence a utopencům ve sklenici na pípě se přidaly i jiné rychlovky. Každý pospíchal stihnout ještě nějakou volnou židli. Teď, uprostřed léta bylo ve vsi plno a večer vše žíznivé směřovalo právě sem. V koutě útulného lokálu naproti dveřím trápili pár kytar a erární basu místní chasníci i trempíci, co bez kytary na čundr nevyjedou. Nad hlavami přítomných se tak mimo mraků cigaretového dýmu nesly hity Honzy Nedvěda, Wabi Daňka i známé trempské fláky byť v ryze amatérském provedení. Nikomu však tahle obvyklá kulisa nevadila a hostinskému zvyšovala výtoč. Dveře čas od času zaskřípáním vysušených pantů oznámily dalšího příchozího. Hospůdka praskala ve švech každý konec týdne. Jít večer na pivo bylo nepsaným pravidlem, což mělo i své nesporné výhody. Byla to i studnice rad a pomoci v případech, kdy se něco na opravované chaloupce zaseklo a nešťastný majitel byl v koncích. Pokud se nezvrtlo nic, zašlo se alespoň na jedno.

Slunce, v těchto dnech neobvykle štědré, pomalu uklízelo poslední paprsky za Zlaťák, tedy Zlatý vrch, skálu pojmenovanou právě podle každodenního putování žhnoucího kotouče. Hlasy u stolů nabývaly vypitými pivy na kadenci, přidala i muzika, zbytek dořvávala televize poskakující na stolku vedle dveří do kuchyně. Hostinskému, co vzadu v kuchyni přes víkend přespával, začínaly startovat nervy z plného lokálu a zarputile se prodíral mezi stoly s věnci piv nebo tácky panáků.

„To zas bude do rána! Všichni budou chrápat, jen já v jedenáct otvírám, krucinál.“ brblal.

Panty opět zavrzaly další návštěvu, hlavy se ze zvyku otočily ke dveřím. Avšak s příchodem nové dvojice hluk znatelně zeslábl, jen televize řvala nevšímavě dál. Pohledy se zaměřily na sporého chlapíka v džínovém obleku v doprovodu mladé ženy nevábného zevnějšku. Černé oči chlápka, zvýrazněné tetováním, přelétly místnost, hledajíc volné místo. Našlo se u stolu štamgastů vedle pípy.

„Čau – mužem?!“ ozval se chraplavý hlas nepřipouštějící odpor.

„Čau Čerte, co ty tady? Sedni“.

„Přijel sem se zase jednou číhnout na starý kámoše. Jak je Vitamíne? Jó hele, tohle je moje stará“. Přitáhl jí židli odvedle, stará sklopila cudně zrak, sedla a společenské formality byly odbyté. Oťas byl také místní, bydlel s mámou v podkroví obecního baráku nad obchodem, kde měl svou komůrku. Šikovný lakýrník, vyhledávající příležitostné práce, s povolením obce, že je živnostník. Uměl, když chtěl, krásně fládrovat nábytek (napodobovat dřevo), jakmile však přišel k nějakým penězům, mizel v nejbližší hospodě. Kdysi také dobrý fotbalista objevil kouzlo hospod, vůni piva a cigaret, kterému nadobro propadl. Při jeho čtyřiceti kilech živé váhy byly hospody drogou, příležitostná práce zdroj peněz místo krádeží , což se snažil ke své cti dodržovat. Neslyšel jsem, že by se někde něco ztratilo . Chalupáři mu bez obav svěřovali klíče, aby mohl přes týden dělat, pokud bude mít chuť nebo dojdou peníze. Vyspal se kdekoliv, někdy nebyl doma několik dní a žil třeba v Děčíně či jinde, kde měl kšeft. Hlavně nechtěl domů, mámě na oči, v obvyklém stavu v noci z hospody.

Čert hladce zaplul do přerušeného hovoru , debaty u vedlejších stolů pokračovaly dál. Jen tu a tam některý z hostů mrknul směrem k pípě ne zcela bez obav. Čert tu nebyl častým hostem. Od mládí pobýval bezúspěšně v různých nápravných zařízeních, přičemž mu tento pokus o převýchovu ukrojil skoro deset let svobodného života. V krátkých přestávkách, trávených na venku, po sobě zanechával vzpomínky na kontraverze a rvačky pod heslem – správný chlapi sou jen v krimu ! Jeho přítomnost v obci nikdy nezaručovala klid a byla spíše varováním.

S přibývajícími čárkami se zvedala u stolu vedle pípy i nálada. I na panáčky došlo. Čert zajel rukou do bundy a vytáhl občanku. Z první strany se na stolovníky usmíval vousáč, zcela nepodobný nynějšímu majiteli.

„Tak tohodle chlapa sem ve středu zapích. Kuchyňskou kudlou z jedný chaty. Byl to její starej a furt nás šmíroval“. Mrknul na svůj doprovod. Oťas si o něj opřel oči a škytnul: “Kecáš !“

„ No fakt nekecám vole. Pořád do nás vařil a taky ji dal přes hubu. Tak to tedy ne! Nahnal sem ho do vody, ale daleko mi s tou nohou v sádře neutek. V Tróji, v nějaký zahrádkářský kolonii. Teďko plave ve Vltavě. Jestli vám to teda nevadí, sedíte s vrahem“ dodal klidně.

„ Vole, si děláš prdel „ škytnul zase Oťas.

„ Kurňa, znáš mě, že nekecám !! Jen sme museli vzít na nějakej čásek z Prahy čáru. Proto sem si vzal i jeho vobčanku. Bez dokladů to maj poliši těžší“ zavrčel výhružně. Bylo zjevné, že tenhle lokál není dnes prvním, kterým svou milou protáhl. Kafe to bylo opravdu silné. Společníci těch tří se postupně pro „naléhavé povinnosti“ od stolu vytráceli, hostinský začal kasírovat. To co slyšel mu na klidu nepřidalo. Když nebude nějakej průser, tak se alespoň vyspí.

Během nedělního dopoledne se událost v hospodě, typicky vesnickou rychlostí roznesla snad do každé chalupy. Lidi rokovali, kývali hlavami – to není možný, přeci není tak blbej, že by to na sebe vykecal, já to věděl a podobně – zatímco Čert v klidu se svým věrným satelitem hasil včerejší žízeň, pro změnu v Kytlicích. Peníze dodala nestřežená peněženka mámy, jenž jim po půlnoci nic netušíc poskytla nocleh. Tam jsem je oba po poledni viděl. Měl jsem v hostinci sjednanou schůzku a Čert mě zvesela zdravil. Samozřejmě jsme se znali. Jako kluk se chodil s bráchou a ostatními ráchat v týdnu ke mně do bazénku, což bylo ve skutečnosti železné dno z boileru o průměru asi dva metry, obezděné kameny. Ale nikdo tehdy něco podobného neměl. Alespoň mi to kluci přes týden pohlídali. O předchozím večeru ve Mlýnech jsem ještě nic nevěděl. Veřím však, že mezi hosty v kytlickém hostinci již policisté v civilu byli a doprovázeli je v tichosti i cestou vlakem do Děčína.

Pár dní nato přinesly české deníky tuto zprávu: manželský trojúhelník vyřešil jednatřicetiletý M.B. vraždou čtyřiatřicetiletého manžela své milenky. Oběť byla bez dokladů nalezena ve Vltavě. Pachatel byl dopaden na děčínském nádraží.

Čert dostal dvanáct a půl roku. Ve vězení uzavřeli milenci sňatek, aby se po pár letech pro vzájemný odpor zase rozvedli a to všechno za zdmi Valdic (!) Trest byl Čertovi zkrácen o pouhé čtyři měsíce. V mezičase se tady šuškalo, že mu prý něco přidali za zabití spoluvězně. Nepotvrzeno. Před ukončením vazby se dožadoval návratu do Mlýnů, kde má prý stálé bydliště. Naštěstí se však po propuštění neobjevil.

Oťas svůj životní styl neopustil s přesvědčením, že stejně za chvíli chcípne. Po několika dalších letech jej nalezl sáňkující klučina pod okny kamarádovy chalupy. Pořezaný od rozbitého okna, zasněžený a umrzlý. Dostat se dovnitř už nedokázal.

E. Sedláček 2021

 

Návštěva

od ES Čas k přečtení: 7 min