Kdysi dávno, před mnoha lety, žil v Hillově Mlýně, jak se tehdy osada Mlýny jmenovala, mladý švec. Přišel prý odněkud z jižních Čech, svého rodiště, kde práce bylo jako šafránu, zrovna jako peněz. Po několikadenním putování dorazil se svou mladou manželkou, skrovným majetkem, především balíkem obuvnických kůží, do naší malé vsi kolem říčky Kamenice, lemované chaloupkami brusičů skla s velkými vodními koly. Tady, uprostřed hlubokých lesů pod Lužickými horami nebylo zatím po ševcovské konkurenci ani památky. Pochvaloval si, jak dobře učinil, když tam dole pozorně naslouchal formanům i kupcům, přivážejícím ze severu země krásné skleněné zboží, či pokračující dále do Rakous. Právě jeden z nich, vracející se domů, je sem za dobrý peníz přivezl. Stavba skromné chaloupky, přikrčené pod skálou,  netrvala za pomoci místních dlouho. Zaplatil, jak jinak, bytelnými botami. Jaký je to šikovný chlapík se brzo doneslo i do Kytlic a okolí. A lidičky pracující se sklem a hlavně u pecí fortelné boty potřebují. Za pár let kolem chaloupky pobíhalo několik capartů, na jejich mamince bylo vidět, že zanedlouho přibude další. Táta se měl u verpánku co otáčet, aby to jejich stádečko potomků nestrádalo.
            Tam, odkud přišel, se po práci hodně muzicírovalo, popravdě se muzicíruje dodnes. Otec jej naučil mistrovsky hrát na nástroj s líbezným hlasem, který tady neznali. Nakonec mu jej vtiskl do rukou a popřál šťastné cesty i života. Krásné starobylé dudy s vyřezávanou kozí hlavičkou i měchem z kozinky, na které prý hrával už jeho dědeček.
            To všechno se mu spokojeně převalovalo hlavou jedné zimní neděle u bohatého sedláka v Prysku, kam byl pozván na ten neznámý nástroj zahrát při veselce jeho syna.  Dudy jakoby samou radostí hrály samy, doprovázeny houslemi vedle sedícího chasníka. Tančilo se, zpívalo, pilo, jedlo dosyta, majitel největšího gruntu  kolem se přece nenechá zahanbit. Žení svého jediného  syna! Dvě prasata nechal porazit! Hluboko po půlnoci byli znaveni i svatebčané a pozvolna se vytráceli. Selka vzala pohledného dudáka do kuchyně, na stole připravena výslužka. Kus uzeného, nějaké koláče i něco stříbrňáků. „A co s tímhle? “ pohlédla na velký hrnec, ve kterém se před tím vařil ovar i ostatní dobroty, „nikdo to nechce, asi to vyleju“.
            „Ale to by byla věčná škoda panímámo. Já bych si to s dovolením vzal“, povídá dudák, s myšlenkami na svou početnou rodinku. S hrncem se lesem nepotáhne, to dá rozum, ale poradí si. Odlil vodu až na pěkně  hustý spodek, v duchu poprosil o odpuštění a fikl díru do měchu. Dovnitř nalil spodinu z hrnce a díru zašil. Selka se jeho počínání srdečně smála ještě ve vratech, když vyrazil  mrazivou nocí k domovu. Měsíc v úplňku, ve sněhu se třpytily nebeské hvězdy, u srdce hřejivý pocit z podařeného večera, na zádech  cestou lesem kolem Hranáče hřál teplý vývar v měchu. Nad ránem byl doma. To již dudy nehřály, naopak jakoby nesl kus kamene. Potichu je pověsil v předsíni na skobu  a zalehl na lavici u pece alespoň něco málo dospat.
            Zanedlouho se začali probouzet děti, vrtěli se pod peřinami tak dlouho, až objevili tatínka. Rázem bylo po spaní a musel vyprávět jak bylo na veselce za kopcem, maminku zajímala móda místní honorace. Stříbrňáky zmizely v hrníčku na polici, uzené s koláči ve spíži,  když náš švec šibalsky zamrkal a donesl ze studené  předsíně své dudy.
            „Snad tu nechceš poránu ještě hrát? Že ty jsi trochu přebral?“ kárala ho žena.
            „Hrát nebudu, ženuško. Ono by to ani nešlo“, smál se. Měch byl tvrdý až to žuchlo a rozvoněl celou světnici. Ostrým nožem opatrně osvobodil vnitřek a objevila se velká hrouda tuhého vývaru, plná kousků masa. Děti i máma se divili, cože je to za dobrotu. Tatínek švec se na chvíli zamyslel při vzpomínce, jak jej dudy ke konci cesty tlačily na zádech  a pravil:          „ Tahle pochoutka se jmenuje TLAČENKA“.
Zpráva o zabijačkové novince se zanedlouho roznesla po celém kraji, přeskočila hranice a běžela světem dál. A všude vyprávěla, kde a jak  přišla na svět.
            Sklářství, obživa tisíců lidí, po několika staletích tady na severu zcela vymizelo, zasuté hluboko pod jinými událostmi. Nedochovalo se ani jméno našeho šikovného ševce. Ale že  byla v Hillově Mlýně vynalezena  dodnes oblíbená tlačenka, to nám připomíná tato pověst.
E. Sedláček 2019

                

O chytrém ševci z Hillova Mlýna

od ES Čas k přečtení: 4 min