U otevření domu bez souhlasu majitele musí být jako svědek úřední osoba, v tomto případě starosta obce. Jiných úředních osob tu není. Praporčík Rak ve slušivé černé uniformě Policie ČR mne již očekával. Kromě sebe  jsem ještě na jeho doporučení přivezl narychlo vyrobený šperhák ze starého šroubováku. Fortelná chalupa nahoře pod lesem nás tiše očekávala. Žili tu Pavlíkovi. Manžel Albín s ženou Brigitou. Již někdy od padesátých let. Manželka tu vydechla naposledy před čtyřmi měsíci. Pavlík zůstal sám, děti jim Pán Bůh nedal. Sousedce naproti přes silnici připadlo divné, že už několik dní Pavlíka neviděla, z komína se nekouří, žádné otevřené okno či dveře. Proto ta Policie. Dalším členem naší malé skupinky byla zdravotní sestra, bydlící vlevo.  Okolo plot, branky bez kliky, která šla naštěstí vysadit, zahrada se starými pokroucenými jabloněmi bez péče, zvonek žádný. Pevnost,  návštěvy nejsou zvány ani očekávány.
            Vstupní dveře zamčené.  Klíč v zámku zevnitř. Starý obyčejný klíč ve starém, jednoduchém zámku stejně starých dveří. Šperhák si poradil.  Po odskočení západky praporčík kývnutím hlavy poděkoval a rázně otevřel dveře do studené nevlídné předsíně s nízkou klenbou starých kamenných budov, naproti s dalšími ven na dvorek. Dveře vlevo vedoucí do kuchyně již tak lehce otevřít nešly. Opět přišel ke slovu šperhák, aby se nakonec ukázalo, že zamčené nejsou. Oba jsme se  tedy zabrali  rameny a cítili pozvolné otevírání, spojené se sunutím čehosi těžkého po podlaze uvnitř. V pootevřených dveřích se po chvíli objevil stůl a pod ním v kostkovaných papučích nohy s fialovými skvrnami na pokožce a nasládlý zápach. Obojí potvrdilo původní obavy. Starý Pavlík to má za sebou, zabarikádovaný ve vlastní chalupě.
            Dál jsme již dveře neotvírali. Praporčík se vrátil ke služebnímu vozu zavolat výjezdovku, lékaře, pohřebák – prostě vše co bývá při podobných událostech běžné. Z toho co jsme viděli bylo zřejmé, že se nejedná o mord a toto úlevné zjištění bylo evidentní.
            Doktor, tedy doktorka si dala na čas. Po dvou hodinách čekání  se konečně objevila sanita. S otřepanou frází, že živí ji potřebují víc,  šla na věc.  Chlapi se opět opřeli do dveří, tentokrát pořádně a vstoupili  do prostorné kuchyně.  Uprostřed studená kamna Petry s kouřovodem,  vedoucím přes zeď až do chodby, kde byl komín.
            Tělo leželo na boku, odsunuté dveřmi i s těžkým kuchyňským stolem, původně přiraženým ke dveřím. Doktorka si na něm vybalovala své nádobíčko, policejní technik začal fotit. Po prvním záblesku se ozvalo od podlahy zachrčení. Všichni ztuhli ! Sakra, nebožtík ožil!  Najednou fofr, všechno je jinak, infuze, injekce a za pár minut sanitka s majákem a pekelným vytím uháněla k děčínskému špitálu. Pavlík se však přes veškerou péči  k vědomí již neprobral, odešel po pár hodinách v nemocnici za svou ženou. Kameničtí havrani zklamaně odjeli s prázdnou.
            A proč ta barikáda v kuchyni? Oni Pavlíkovi žili velice skromně. Nikdy neměli moc peněz, ostatně kdo je v té době měl? A opuštěný Pavlík celé dny i noci v baráku sám,  čekatel na domov důchodců, se stáhl do kuchyně, kde spal a hlídal svých třista tisíc za prodej novým majitelům. To byl v oněch dobách nějaký majetek! Cena za chalupu, získanou po odsunutých Němcích za pár tisícovek, nevídaná.
            Býval celým tělem i duší ajzboňákem. Vlakům zasvětil celý svůj život, koneckonců i do důchodu šel z postu náčelníka zdejší stanice. A stále někam cestoval, všude ho znali. Dráha mu prostě chyběla. Což u bývalých příslušníků „modré armády“ není ani dnes nic neobvyklého. Údajně také jezdil do Děčína na šachy. Každý den ráno, solidně vyhlížející důchodce, s placatou  kšiltovkou, švihácky na stranu, někdy v klobouku, s drátěnými  brýlemi, slušně oblečen, kráčel na vlak. Málokdy byl k vidění se svou ženou, snad jen když jeli k lékaři.  Někdy, zvláště v poslední době, nazývané moderně dopravní obslužností, zastírající likvidaci některých nevýnosných spojů, měl v zaběhnutém letitém systému zmatek a tak se občas stávalo, že se večer domů nevrátil. Neměl čím. Zapíchl své cestování na nejbližší vhodné stanici, kde trpělivě přečkal noc v dopravní kanceláři nebo čekárně a ráno, když už vlaky zase jezdily, se vrátil domů. I s případným nákupem. Co se jej manželka nasháněla, chuděra. Od manžela měla vyslovený zákaz z chalupy vycházet a vyčkat jeho příjezdu.  Léty jí rozum nepřibýval, samotné jí bylo na chalupě smutno a především ouzko. Prý to byla vůči ženě Pavlíkova systematická tyranie. Po vsi šly ty nejrůznější řeči a dohady, občas okořeněné zaručeně spolehlivou informací od osoby co byla u toho. Jejich samotářský život byl na malé vsi námětem různých „ověřených“ historek. Jak to mohly báby vědět?  Prý starý sám chodil v noci okolo chalupy svítil do oken, „paní přestavte si, že ji zavírá nahoře v cimře, a straší, jestli von ji tam nemučí?!“  Faktem však je, že jsme při předávání chalupy novému majiteli, v podkroví skutečně objevili malinkou cimerku, tak 2x2m s okénkem ve dvířkách, kde zřejmě Pavlík svou pomatenou ženu zavíral a strašil hlasy z rádia. Jinou funkci to mít nemohlo. Televizi neměli, žena prý z hlasů hrůzu má. Chudáka Kytičku, jak jí ve si přezdívali, občas  strach a samota vyhnaly ven i přes přísný zákaz manžela. To pak běhala po večerech po vsi v kombiné či noční košili a bědovala. I u nás kdysi, hluboko v noci, bouchala polonahá na okno. Že prý je u nich nějaký cizí chlap co ji chce znásilnit. Odvedl jsem ji domů, prolezl chalupu, samozřejmě prázdnou, uklidnil a šel dospat. Pavlík přijel ráno, prvním vlakem, jako by se nechumelilo..
            Jestli to bylo vrozené , jestli byla příčinou celoživotní služba dráze nevím : Pavlík byl příšerný puntičkář, všechno muselo být  na čas a všechno akurátně, i v jeho životě. Vlastní dvorek udivoval kolemjdoucí svým systémem skladování dřeva, kde pod krátkými stříškami po svém celém obvodu byly srovnány naprosto přesně pořezané a nasekané svazky dříví, roztříděné do jednotlivých očíslovaných kójí podle tloušťky. Žádné větve či větvičky: poctivě štípané smrkové dříví  od špejle, přes tužku a další zvolna stoupající rozměry až po běžné štípané dříví, co umí skoro každý. Prostě fascinující podívaná.
            Jako jednomu z mála mi bylo umožněno proniknout k tajemství této nevídané preciznosti a to dokonce samotným tvůrcem ! Samozřejmě, kde jinde než ve vlaku směr Děčín. Zkráceně: ty nejslabší jsou ZAPALOVADLA a musí chytit od kousku novin. Dává se jich pět. Po vznícení se přidávají  ROZHOŘOVADLA. Tři. Teprve potom následují další rozměry vždy z příslušné skupiny, nakonec uhlí. Dřevo tohoto užití musí zrát nejméně pět let. Namítl jsem nesměle cosi o existenci PEPA. Sjel mne takovým pohledem, až jsem nabyl přesvědčení, že mi odejde do vedlejšího vagónu. Naštěstí setrval. Po delším mlčení, kdy ztěžka trávil moji nestydatou  poznámku, se vrátil k tématu a dodal, že již nyní má připravenou další várku na prosychání. Kolem nás ubíhaly lesy, skály, vesničky. Opět trochu osmělen a vlastně ze slušnosti se ptám, kam že to dnes jede. Dostalo se mi lakonické odpovědi: „Pro knoflík“.
            Jel shánět knoflík. Na mou duši! Jeden jediný knoflík, co mu upadl ze zimníku. Měl ho již od první republiky, ten zimník., anglický materiál! Neskutečné. Ne si pořídit šest jiných (zimník byl dvouřadý), musí sehnat ten samý. Sjezdil  již  celý sever a nic. Ještě jednou zkusí ten Děčín. Jak pochodil nevím. Nějak jsme se míjeli.
            Pan Pavlík si klidu neužil ani po smrti. V chalupě nalezla Policie docela slušné peníze, které získal jejím prodejem. Ano, dům mu již prakticky nepatřil, peníze předem a zbývalo vložit do katastru kupní smlouvu. Ze zákona převzal peníze do opatrovnictví Obecní úřad až do doby vypořádání dědictví. Hotovost byla tedy uložena do  banky v Novém Boru. Nikdo nečekal, že skoro na dva roky. O nějakých příbuzných nikdo nevěděl. A přeci se jednoho dne objevili. Ze Slovenska, kde prý Pavlík před mnoha lety žil. Jednou ráno jsem je před úřadem objevil, seděli tam od čtyř hodin a čekali až s účetní dorazíme a pěkně je podělíme podle rozhodnutí soudu. Než vyzvedneme peníze v Boru chvíli potrvá, jeďte zatím do Kamenice vyzvednout urnu pana Pavlíka, už ji skladují řadu měsíců. Co prý s ní, počkáme tady. S tím by byly jenom starosti a kdo to má platit. Místo toho navštívili v chalupě nového majitele, kde chtěli dokonce trhat podlahy a kopat do zdí, jestli není někde něco ještě ukryto. Samozřejmě nepochodili. Prohrabali venku alespoň popel v urně Květinky, kterou Pavlík ještě stihl vyzvednout. Co kdyby tam bylo nějaké zlato. Nebylo. Se slovy „vyhoďte to do kontejneru“ nechali vysypaný popel na zemi a vrátili se na úřad. Ta je tedy nechtěně rozhozena po zahradě, kde žila. Povedená přízeň!

            Velice mi vadilo, že by lidé, kteří tu strávili velkou část svého života měli skončit někde ve společné díře s ostatními zapomenutými urnami. Po dohodě s novým majitelem a Františkem Ocáskem se vybral a opravil jeden starý opuštěný náhrobek, kam jsme obě urny uložili. Ano obě. I tu prázdnou po manželce. Je v nich napůl rozdělen popel pana Pavlíka. Někdo by se mohl po čase podivovat proč je jedna prázdná. Schránku věnoval Petr Rulík, majitel Pohřební služby z Kamenice a mlýnský chalupář.  Náhrobní desku nechal vstřícně zhotovit nový obyvatel jejich chalupy. Místo je rozhodnutím zastupitelstva osvobozeno od poplatků.  Občas jim někdo, kdo je pamatují, zapálí svíčku.

E. Sedláček st.

Pavlík

od ES Čas k přečtení: 9 min