V kriminalistické hantýrce představuje tohle slovo letitý nevyřešený případ a policisté jej nemají vůbec rádi. Historie kriminalistiky jich zná několik, nejslavnější, mnohokrát literárně i filmově zpracovaným pomníkem je dodnes neobjasněná vražda Vranské. Zdá se, ač je to nemilé, že se klube další. Tehdy, před skoro osmnácti lety způsobila následující událost ve Mlýnech i dalekém okolí pozdvižení. Jak by ne. Mrtvoly se tu nenachází každý den. Zvláště, když se jedná o vraždu.
         Již několik měsíců jsme tu namísto chalupaření žili trvale. Za prací jsme dojížděli   do České Kamenice. Vlakem. Spojení bylo výhodné a jízdenka se dala pořídit za čtyři koruny. Při týdence to vycházelo ještě méně. Nač trápit auto? V jedno listopadové pondělí roku 1987 stojíme s ženou ráno na peróně, když  vystoupila  žena místního hajného, jinak signalistka na dráze, jedoucí z práce  a povídá: „ Dole u Pusťáku leží někdo v potoce, jsou tam auta a policajti. Viděli jsme to z vlaku.“ Pro pořádek musím dodat, že se u nás ve Mlýnech ranní vlaky křižovaly. Z Kamenice do Jedlové a z Rumburka do Děčína. Jeden přijel, druhý odjel.
        V hlavě se mi promítlo, kdo že byl včera v hospodě z cizích. Někdy se totiž stalo, že se kamenický návštěvník „zapomněl“ a pak capal domů pěšky. Šest kilometrů. Ale nikdo takový nebyl. Mrtvolu, jak chlapi zjistili byla to dívka,  zahlédl závozník auta Uhelných skladů, jedoucí do Kytlic s uhlím. Směrem od Kamenice  za Pustým zámkem, což je chráněný přírodní znělcový útvar, se klikatá silnička zvedá do mírného kopečka, vlevo je odbočka do lesa a vpravo několik metrů pod silnicí tvoří říčka Kamenice meandr, aby vzápětí zmizela pod železničním můstkem. Tam v ostrém ohybu koryta dívka ležela hlavou ve vodě, tělem na břehu.
          Ještě ten den začal frmol. Vesnice se zaplnila policií a zvěst o jakési utonulé dívce dorazila již dopoledne i do Kamenice. Do noci obcházeli kriminalisté chalupy, zastavovali auta a strkali nic netušícím lidem před nos narychlo pořízenou fotografii odulé rozmlácené tváře, kde nebylo poznat vůbec nic, natož dívka. S mnohými pochopitelně fotka řádně zacloumala. Velice brzy stopy na místě nálezu prokázaly, že ji někdo takhle zřízenou do potoka hodil. Ještě živou, v bezvědomí, takže vlastně utonula. Nevědělo se však o koho se jedná. Dívka věkem do dvaceti let nikde nechyběla, nikdo ji nepostrádal. Následující den dorazily posily, vesnicí by myš neproklouzla. Na všech příjezdových cestách stály hlídky a celé dny se kontroloval každý, kdo sem zabloudil, v pátek především chalupáři přijíždějící na  víkend. Listopad byl tehdy studený, mladí příslušníci povolaní z výcvikových středisek a policejních škol podupávali zmrzlí na svých stanovištích a mohli se uděkovat, když jsme jim s ženou vozili v narychlo vypůjčených termoskách horkou kávu a čaj.
          V sobotu, týden po vraždě se pořádala ve Mlýnech taneční zábava. Že se jedná o vraždu již bylo jasné. Vědělo se, že dívka byla na místo přivezena osobním automobilem, nejspíše škodovkou, která zaparkovala na lesní cestě naproti potoku, odkud byla za nohy obličejem k zemi odvlečena a shozena do potoka. Kus po proudu se našly nějaké části oděvů a snad taška, doklady žádné. Představa, že mi jel vrah s napůl ubitou obětí v noci dole pod okny byla hrozná.
          Kriminalisté zábavu přivítali. Budou na ní chalupaří i lidé z okolí pěkně pohromadě a jestli prý mohou rušit návštěvníky ukazováním fotky oběti. Štáb rozbili na sále hned vpravo u dveří a šéfové rozdělili úkoly. Vy budete chodit s fotkami a ty mladej támhle k výčepu pro pivo. Samozřejmě, že jejich přítomnost zpočátku vadila, když však časem začali zpívat a mladej se mohl k výčepu ulítat, splynuli s davem. Bavili se skvěle. Ve zjišťování totožnosti však nepostoupili ani o krůček.
          Ledy se pohnuly až následující týden. Mateřská škola v Úštěku na Litoměřicku se shání po osmnáctileté učitelce. Již týden nebyla v práci a nedává o sobě vědět. O minulém víkendu prý jela za babičkou do Varnsdorfu. V neděli 22. listopadu stopovala na křižovatce  „Na mýtě“ pod Jiřetínem a podle svědků nastupovala do škodovky jedoucí směrem na Šébr. Po úmorném prověřování uvízl v síti tehdy 43 letý František M., majitel staré škodovky, v níž se našly pachové stopy a vlákna z trika zavražděné. Dokonce jej tehdy kontrolovala i dopravní hlídka. Při zatčení přiznal, že ji Na mýtě naložil a začal v autě obtěžovat.  Když se dívka bránila, škrtil ji a hodil do říčky Kamenice pod Mlýny. To, že by ji před smrtí surově zmlátil, popřel. Nakonec při dalších výsleších policistům zapřel všechno, i to, že by tam někdy vůbec byl. V lednu 1989  osvobozuje F. M. ústecký krajský soud pro nedostatek důkazů. Další obžaloba putovala do Ústí v roce 1994. Tu Nejvyšší soud pro změnu vrací krajskému soudu k došetření. Poslední obžaloba přišla od státního zastupitelství v roce 2002. Mezitím však došlo k rozdělení působnosti krajského soudu a spis byl převeden do Liberce. I proto, že mrtvola byla nalezena na katastru obce Prysk. Ano, místo nálezu oběti až k Mlýnům,  včetně Pustého zámku patří pod katastr obce Prysk, tedy do Libereckého kraje.
          Mezitím se v průběhu vyšetřování udály dvě  podstatné věci. Předně, jak víme, se změnil režim, což ve svých důsledcích přineslo i  důslednější respektování presumpce neviny a důraz na nevyvratitelnost předkládaných důkazů. Druhou je, že sice podezřelý, ale zatím bezúhonný F. M.  se stal bezdomovcem bez trvalého bydliště a tedy i bez možnosti doručení soudních obsílek. Potuluje se po České Kamenici,  kde svého času přebývá i v místní charitě, jindy je vidět  před sámoškami v Novém Boru.  Nezřídka přespává v lese. Před třemi lety ještě přebýval v podnikové ubytovně Crystalexu v Novém Boru, kde pracoval jedenáct let jako skladník. Po operaci křečových žil byl z práce propuštěn. „Vloni jsem prodělal  infarkt“ říkal  tehdy devětapadesátiletý F. M.  a dodává „ať si dělají co chtějí. Už jsem z toho celý nemocný. Nic jsem neudělal a táhne se to se mnou šestnáct let“. Jak vidno, není zas takový problém F. M. sehnat. Novinářům to alespoň potíže nedělá, soudům v případě doručování obsílek ano. Občas se objeví i u své lékařky. Ta mu také předala vloni v září předvolání k soudu, na které M. vůbec nereagoval.
         „Věc jsem opět musela odročit na neurčito“ říká v dubnu 2005 liberecká předsedkyně  senátu. Pro změnu se nyní shání důležitý svědek, s nímž měl být obžalovaný ve vazbě a o svém činu mu vyprávěl. Podle dostupných informací by mohl být v některé slovenské věznici a dodává „prostřednictví tamních kolegů zjišťujeme, jak je na tom zdravotně a zda by bylo možné jej dopravit k nám do Liberce“.
Obžalovanému hrozí, pokud se jednání soudu uskuteční, až patnáct let vězení. Skoro tolik, jak dlouho se případ vraždy mladé učitelky táhne. Tentokrát je však předsedkyně senátu rozhodnuta nechat Františka M. předvést, případně zatknout přesto, že obžalovaný  souhlasí se soudem bez jeho přítomnosti. V červnu 2005 přináší denní tisk různých titulů zprávu, že za 18 let starou vraždu dostal František M. od Krajského soudu v Liberci trest ve výši 10 let natvrdo.  

E. Sedláček 2019

POMNÍK ?

od ES Čas k přečtení: 7 min