V době o které budu vyprávět, byly režimem zavedeny pracovní soboty podle vzoru sovětských subótniků. Kvůli téhle vymoženosti se tenkrát v roce 1983, třetí neděli v září na chalupu nejelo. Půl soboty a půl neděle nemělo opravdu cenu. V pondělí následujícího týdne hlásila černá kronika tehdejšího PRŮBOJE (dnes Ústecký deník): Devětadvacetiletý lesní dělník v polesí Mlýny u České Kamenice zahynul v sobotu při práci v lese. Nic víc, nic míň. První co nás napadlo – Jirka Znoj, lesák z Mlýnů. Panebože! Následující víkend je celý, bez pracovní soboty, tak jedeme. V České Kamenici beru benzin a slyším čerpadlářku jak povídá chlapíkovi od náklaďáku s dřívím:

„ Ste ho musel znát. Takovej černej fousatej z Mlýnů. Kočí se menoval“.

            Hadice mi skoro vypadla z ruky. Jak jsem se dovlékl na chalupu ani nevím. Zasraná pracovní sobota! Honem po známých co se vlastně stalo: Milan přijel tehdy v poledne domů pro druhou pilu, že mu tu první skřípnul strom. Oběd připravený, ale doma se nezdržel. Co kdyby ji někdo ukradl. Klidně i bez lišty a řetězu. To se dá sehnat vždycky. Kdepak oběd, les je plný houbařů, pořádná motorová pila byla pro normální lidi vzácnost. Křikl tedy, že je za chvíli zpátky, skočil na rozhrkanou Jawu a byl pryč. Jenže chvíle se roztáhla na hodiny,  přišel večer a Milan nikde. Žena jakoby něco zlého tušila, sebrala souseda Jirku, hajného Zděnka Řezáče a jelo se lesáckým gázikem na desítku místo, kde měl Milan těžit. Tma již houstla, když světlo Ančiny baterky objevilo jejího muže přiraženého pod mohutným smrkem. Zděnek ještě povídá: „tak jsme tady, vylez“. Až když jej uchopil za studenou ruku, došlo mu, že již sám nevyleze. Vyšetřování nakonec prokázalo, že si Milan  nadělal asi sedm věšáků, jak se říká do sebe zaklesnutým podřízlým stromům. Jeden držel i skříplou pilu. Bohužel při řevu motorovky, v přilbě a se sluchátky neslyšel a netušil, že se jeden z nich za jeho zády samovolně uvolnil…

Na Milana se vzpomínalo dlouho. K uctění jeho památky se hned příští rok konal první ročník Mlýnského kola – přehlídky trempské, folk a country písničky. Těch ročníků bylo nakonec osmnáct! Přehlídky jak řemen. Kapely s dalekého okolí, přijížděli ústečáci, litoměřičáci, pražáci. Hezká památka na kamaráda.

Až letos (r.2005) mě napadlo, že by měl mít v místě, kde k tragedii došlo, kříž. Sice tam prý na nějakém buku malý křížek visí, kdysi jej vyřezal Jirka Slovák, rovněž lesák, já však mám představu kříže alespoň o výšce 1,5 metru na kamenné mohylce. Nápad byl souhlasným mručením v hospodě  přijat, reakce na spolupráci veškerá žádná. Když sis to vymyslel, tak to udělej. Udělám. Mám povolení od revírníka, taky mi musí ukázat to místo. Dodneška je neznám. Tabulku s oznámením kdo a kdy tam zahynul jsem již také zhotovil. Ještě kříž, něco betonu a Milan bude konečně připomínán. Alespoň do doby, než to vše shnije, protože věřím, že vandalové mé dílo nezničí. Je to pro ně příliš daleko od vsi. Turisté již vůbec ne, ti neničí. Pouze se divím mé vymazané hlavě, že na takovou věc přijdu až po třiadvaceti letech a jsem stále první!   

            Konečně nadešel čas, kdy bylo  vše potřebné hotovo a mladý revírník Leoš Schwarz mě ochotně zavezl teréňákem přímo na místo i s křížem a ostatním potřebným materiálem. Tak jsme spolu s manželkou a naší fenkou Besy, které přišly pěšky, Milanovi kříž vztyčili. Bylo to 12. července 2005 a najdete jej pod Javorem,  půjdete–li z Mlýnů po zelené značce směrem ke Křížovému Buku.          

E. Sedláček červenec 2005 – zveřejněno se souhlasem manželky-paní Anny Kočové

 

PS: Po třinácti letech kříž dosloužil. Mezi tím dřevěnou tabulku nahradila mosazná  vyrobená Pepou Křížem. Ta pojednou zmizela. Na zbylém břevnu kříže se objevil papír s nápisem RENOVATION. A skutečně – v srpnu roku 2017 hlásili kamarádi turisté, že tam stojí kříž nový i s původní tabulkou. Také jsme vypátrali i onoho tajemného restaurátora. Je jím pan Andreas Prescher, bydlí v saském Grossschönau, na německé straně vedle Varnsdorfu, asi 50 letý truhlář. Je prý také autorem obrázku ve skalním výklenku na místě vraždy hajného Valentina Fiedlera (1933) za přejezdem dole ve Mlýnech. Chystáme se jej pozdravit a poděkovat. Od smrti Milana uplyne letos 35 let.

            Za panem Prescherem jsme se vydali 23. srpna. František Ocásek v roli tlumočníka, Mgr. Pepa Kříž s Mazdou a já. Grösschenau jsme poznali jako upravené a čisťounké městečko, tak jak to Němci umí. Po delším hledání jsme narazili na jeho dílnu, po dalším na jeho dům na návrší, úplně na opačné straně. Záměrně jsme se předem neohlásili – jako překvapní. Bylo! My stáli před jeho domem, on jezdil na kole u nás v Českém ráji. Tak jen pozdrav do schránky a domů. Snad se ozve sám.

Ozval se e-mailem v polovině září a přiložil i foto z instalace kříže. Opravdu moc děkujeme. 

 

E.S. srpen 2018