24. července 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Prodaná nevěsta bez folklóru: červených punčoch a holubiček. · Categories: Divadlo

Kytlický ochotnický soubor letos uvedl Prodanou nevěstu, notoricky známou operu Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Je možné, že u někoho letošní volba kytlických „herců z libosti“ vzbudila rozpaky. O prázdninách se vracet k opeře známé ze školního vyučování?

Představení ale mělo obrovský úspěch – sál se otřásal smíchem i potleskem a na závěr spolu s herci slavný sbor (Proč bychom se netěšili) zpívalo s nadšením i obecenstvo. Klíč k úspěchu byl jednouchý: KOS místo známé podoby díla zvolil návrat k původní verzi z roku 1866. (kvality souboru už chápeme jako samozřejmost, nyní byly znásobené spolu účinkováním kytlického chrámvého sboru MUDr Marie Šťastné, která si vzala na starost hudební stránku)

Opera v polovině 19. století patřila k neprestižnějším uměleckým druhům, v paměti veřejnosti ještě byly velké barokní a klasicistní opery korunovační, postupně střídané representativními operami národními. Také vznikající česká společnost toužící po národním umění pochopitelně potřebovala i „svou“ operu. Nadějný komponista Bedřich Smetana jí vyhověl Branibory v Čehách, příběhem ze „zlých let“ po smrti krále Přemysla Otakara II., operou naplněnou protiněmeckým bojem i adorací českého lidu. Vlastenci mu ale hbitě vyčetli závislost na Richardu Wagnerovi. Smetana tedy usoudil, že je třeba zvolit jinou cestu a tou byla česká vesnice, kde se odehrává prostinká anekdotka: zamilovaný chasník prostoduchému dohazovači sňatků zatají svou pravou totožnost a získá slušný obnos za to, že svou milou odstoupí, („prodá“) sám sobě – tedy podvodem, který je ovšem vydáván za vítězství věrné lásky.

Při oslavě stého provedení Prodané nevěsty Smetana přiznal, že komponoval „vlastně jen hračku“ a byl překvapen jejím celonárodním úspěchem. „Prodanka“, jak zazněla při premiéře roku 1866, ovšem byla něco jiného než národní dílo, k němuž se přistupuje s „povinnou“ pietou. Nebyla to velká opera v dnešním smyslu, byla to operetka (dobovým výrazem „singspiel“), tj hra se zpěvy, kde byla zpěvní čísla spojena mluvenými dialogy. Teprve další léta přinesla úpravy ůstící do dnešního tvaru (tlak národní veřejnosti požadující velkou operu, zahraniční úspěchy, mj. na mezinárodní divadelní výstavě ve Vídni), kdy Smetanova hudba odsunuje chatrný příběh do pozadí. „Prodanka“ dílem zlidověla – melodie byly hrány na tanečních zábavách i jako vojenský pochod, obrazy slavných scén se objevily na kávových hrničcích i pivních púllitrech a dílem „zoficiálněla“ – stala se operou národní uváděnou při slavnostních příležitostech. Takřka kanonicky bývá její děj lokalizován na plzeňsko a herci oblékání do plzeňského kroje.

Za takový posun je třeba zaplatit. Návštěva Prodané nevěsty v Národním divadle je svým způsobem národní bohoslužbou a probíhá s patřičnou úctou – zpívat spolu se sborem je samozřejmě nemyslitelné a hrozí nebezpečí, že skončí jako jiná klasická díla, jako součást školních osnov. Stačí ale nebát se původní formy, vrátit hudbě originální „šmrnc“ a veselost a z muzejní vitriny se místo národní mumie vyloupne živá hříčka. V Kyttlicích o tom 17. 7. svědčil pohled na vycházející obecenstvo – místo vážných tváří lidí, kteří právě absolvovali svou národní povinnost usmívající se obličeje publika mířícího v intencích díla do hospody, okusit „pivečko, nebeský dar“.

A to není málo – pro diváky KOSu „Prodanka“ žije.

Jiří Rak

Prodaná nevěsta bez folklóru: červených punčoch a holubiček.

od ES Čas k přečtení: 3 min