13. října 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem RUDOLFOVA SKELNÁ HUŤ · Categories: Příběhy z Kytlicka

Sklářství, jehož počátky se u nás datují k roku 1530, se bez dřeva neobešlo a s hutě se za ním přesouvaly. Postavit,  vytěžit a šlo se dál. Lehké přístřešky, sklářská pec, nekvalitní t.zv. lesní sklo. Hluboké, staletími nedotčené lesy, se přímo nabízely, až během tří staletí pozvolna zmizely.  Majitelé panství, rod Kinských, zvyšoval za další těžbu neúměrné peníze a výhodný artikl  nahrazoval rychleji rostoucím smrkem. Z dříve smíšených zdravých porostů se stávala monokultura, v které se pokračovalo do nedávné doby. Následky sklízíme dnes v kůrovcové kalamitě, plošném kácení napadených stromů, vývozem do zahraničí za minimální ceny.

            Záchranu přinesla místnímu sklářství stavba železnice Podmokly-Varnsdorf  se zahájením provozu r.1869. Již čtyři roky poté vyrostla pod Malým Bukem první stabilní sklárna Augusta Vincenta Hrdličky, bohužel se však  udržela v provozu pouhých 17 měsíců, aby následně skončila v konkurzu, později se tu vyráběly i kokosové rohože. O dvacet let později zahájila výrobu další nová huť Marjánka v Dolním Falknově  a Tereza v Hillově Mlýně. Obě v roce 1893. Všechny hutě byly vytápěny generátorovým plynem, tedy závislé na dodávkách uhlí, což bylo právě pro Augustu likvidační. Dovoz uhlí koňskými povozy až z mlýnského nádraží byl neúnosně nákladný.

            Poslední  místní skláren vyrostla r. 1900 v Kytlicích. Postavil ji ve svých 54 letech Rudolf Wenzel, původně řezník, majitel pily a obchodník s dřevem. Byl zámožný a tak se rozhodl své podnikání rozšířit také o výrobu skla. Využil ke stavbě pozemky v těsné blízkosti tratě, čímž se patrně vyhnul nákladnému dovozu uhlí z Mlýnů a vagony vykládal z kolejí. Tuto domněnku podporuje i poloha komína.  Nové huti dal pyšně své jméno –  Rudolfova huť. Mezi lidmi prostě Rudolfka. Zemřel v Praze o 13 let později, pohřben  je na kytlickém hřbitově v rodinné hrobce. Huť zaměstnávala 80 až 120 lidí.

            Po smrti zakladatele se stal spolumajitelem  jeho zeť Gustav Albert Ložek původně novoborský kupec, který si ve svých 29 letech vzal jeho dceru, v té době sotva dvacetiletou. V obchodním i společenském světě ovšem nepůsobilo jméno Ložek dobře a tak se poněmčil na upravené příjmení Loschek. V důsledcích první světové války, tedy následující rok 1914 byla sklárna na dlouhých pět let odstavena, stejně jako ostatní. Výroba byla obnovena roku 1919 a o skleněné výrobky byl velký zájem, stejně jako o jejich zušlechťování. Obec ožila, práce bylo nadbytek i v jiných řemeslech, výdělky velmi dobré.

            Následný strmý vzestup cen v r. 1922 způsobil ve všech třech sklárnách nepokoje a požadavky na zvýšení mezd. Zájem o sklo, doposud vyvážené do celého světa klesal. Přicházely znepokojivé zvěsti o blížící se světové krizi. Ta udeřila plnou silou právě na sklářství 30. listopadu 1929 a podle tehdejších zpráv neměla pamětníka. Hutě zastavily práci, pece vyhasly, nezaměstnaných přibývalo. Tou dobou již vládl majetkem Erich Loschek junior a Rudolfka jej příliš netrápila. Pece byly sice nakrátko účelově zapáleny až v roce 1934, následně opět vyhašeny až do roku 1938. Lidé odcházeli za prací jinam, obec zachraňovaly před hladem za státní pomoci veřejné práce, stavěly se např. silnice, vodovody a j.. Druhá světová válka, opět přinesla hlad a bídu. Po jejím skončení r. 1945 byla Rudolfka i s dalšími hutěmi znárodněna  a začleněna do nového národního podniku Borské sklárny, Bor u České Lípy. Zde je nutno připomenout, že Kytlice patřívaly do novoborského okresu, dnes tedy do Libereckého kraje. A to až do roku 1960, kdy uzemní reorganizací připadly Kytlice a Mlýny do okresu Děčín, do kraje Ústeckého.

            Poválečné nucené vysídlení občanů německé národnosti způsobilo  prudký pokles trvalých obyvatel. Vysídleni byli i majitelé Rudolfky. Jejich novým domovem se stala  obec Waldkraiburg v Bavorsku, kde se usadili spolu s dalšími německými rodinami z Kytlic, Novoborska a okolí. V duchu nové politiky ČSR byly o jejich  osudech rozšiřovány zaručené propagandistické zprávy o životě v nuzných poměrech a bídě. Skutečnost však byla jiná. Za pouhé dva roky stála, za vydatné pomoci ostatních přistěhovalců, nová sklárna a znovu se pod svou značkou uváděla na světový trh. Opět žádané sklo bylo expedováno do 60 zemí. Z malé zapadlé vesničky je dnes univerzitní město s 25 tisíci obyvatel.

            Pokusy oživit provoz také zdejších skláren byly neúspěšné a tak byla výroba Borskými sklárnami-národní podnik převedena do Kamenického Šenova. Tady skončil nejen použitelný inventář hutí, ale i stavební materiál. Nebylo ani třeba bourat – Rudolfka zmizela sama. Do dnešních dnů zůstala zachována pouze budova přes silnici. Dříve byty pro zaměstnance, dnes rekreační objekt. Nejdéle vzdoroval komín. V 60 letech byl odstřelen. Stával v místě současné, nové Hasičské zbrojnice kytlických dobrovolných hasičů, slavnostně předané veřejnosti r. 2019. E. Sedláček 2021

E. Sedláček 2021

RUDOLFOVA SKELNÁ HUŤ

od ES Čas k přečtení: 5 min