Ta bizarní postava na peróně kamenického nádraží se nedala přehlednout. Čekali jsme na odpolední vlak domů do Mlýnů, děti jako obvykle řádily, ovšem v uctivém oblouku kolem onoho chlápka, čekajícího  nehnutě jak socha, s pohledem upřeným kamsi do dálav. Tehdy jsem jej viděl prvně, nevěděl ani odkud je a kam jezdí. Co mne však fascinovalo byla kožená válečná letecká kukla, stužky fialové vody vytékající zpod ní, starý armádní dlouhý německý kabát a černé gumové holínky, zřejmě fasované české. Fialová barva se brzy vysvětlila. Pod kuklou byla, ještě z mně neznámého důvodu, natažená na hlavě dámská silonka, vydatně pouštějící fialovou barvu, výsledek jakési domácké úpravy do módních barev. To jsem prosím zjistil, až když zbytek punčochy vyklouzl z kukly při nastupování. Cestou na nádraží trochu zapršelo, kukla zřejmě stářím již tolik netěsnila. Chlapík se ledabyle  otřel rukou a způsobně se usadil na lavici u dveří. S fialovým obličejem vypadal jako indiánský náčelník. My v Mlýnech vystoupili, on pokračoval dál. Večer v hospůdce se mnohé vysvětlilo. Přeci jenom jsme tu žili s ženou krátce, neznali se s lidmi v Kamenici, kde jsme měli zaměstnání a často jezdili autem. Připadal jsem si tam jak Robinson na pustém ostrově, avšak o nás věděla půlka města. Nepříjemný pocit. V naší mlýnské hospůdce jsme se znali. Chaloupku u nádraží jsme měli jako bývalí lufťáci již  dvanáctým rokem.
            „ To je Oskar! Ten jinak voblíkanej nechodí, dělá pomocnou sílu v Bonexu u nádraží. Určitě Oskar! Von je trochu šáhlej, ve válce lítal v bombardéru a byl sestřelenej. Bydlí v domě hrůzy v Kytlicích.“
            „Houby sestřelenej, bouchla vedle něj bomba na letišti“, ozval se další.
            Dům hrůzy, jak jsem později zjistil, byl bývalý obecní chudobinec z roku 1896 se čtyřmi „byty“ o dvou místnostech bez koupelny a tekoucí vody, suchými záchody v suterénu. Ti co přišli z bídy čeledníků obsazovat pohraničí, si věru moc nepomohli. Avšak měli alespoň střechu nad hlavou, přidělenou Místním národním výborem, kterému ten hrozný dům patřil. Jeho asi první a poslední modernizací byl vodovod na chodbě.  Oskar Lorenz, jak se ten samorost jmenoval, k nám přišel po válce z Nového Boru, kde vyrůstal. Tu přežil jako voják wermachtu, podle dalšího německého navrátilce Karla H., skutečně u pozemního personálu letiště.
            „Žádný lítání, ani v těch érech neseděl. Ta jeho co spolu chodili, vocaď ze vsi, mu slíbila, že na něj počká a když sem přišel byla vdaná. A jemu z toho hráblo.“ Která že by to měla být neřekl. Naproti němu v podkroví  žila „Emilka“ Kozanová, vdova, ještě víc pomatená než on. Spodní dva byty byly obývány rovněž vdovami, ovšem velice čistotnými dámami, starajícími se podle svých možností o čistotu domu a zahrádky okolo. Obec se rozhodla se svým skromným rozpočtem dům co nejdříve rekonstruovat, což znamenalo nájemníky přemístit jinam, včetně Oskara. Bylo však třeba nejdříve dokončit obnovu „Staré pošty“, tedy č. 9 K, započatou ještě před rokem 1989. Vzniklo zde 7 bytů různých velikostí v I. kategorii. Sem do nového se nájemníci rádi stěhovali. Na obecní byty tehdy tlačila zejména mladá manželství, hrozilo jejich odstěhování a tím i nežádoucí úbytek obyvatel.
            Přišel rok 1993. Z Oskara se stal starobní důchodce, Benar byl v soukromých rukách a nikdo jej nepotřeboval. Klaus a Mečiarem se  v brněnské vile Tugendhat dohodli, že oba státy půjdou od sebe. Kolkovaly se peníze, aby se to nepletlo, než budou nové. Kolky se v super utajení nechaly tisknout v kolumbijské Bogotě. Mezi nás „prostý lid“ nic neproniklo. Pro vysvětlení těm mladším: kolek byl ceninou nalepovanou v bankách na zatím společné bankovky. Jestlipak o tom Oskar ví?
             Našel jsem ho jednou v pátek ráno sedět pod hostincem U Lucerny naproti v příkopu. Odpočíval a na pozdrav,  ostatně jako nikomu, neodpověděl. Sedl jsem si vedle a o těch penězích a kolkování mu povídám. „Jestli máte něco doma, běžte s tím na poštu, uloží vám je na knížku“. Nehnul ani brvou a já odešel. Na poštu přišel příští týden v pondělí. S dvěma velkými nákupními taškami, napěchovanými penězi. Policista v civilu, dohlížející na hladký průběh finančních transakcí jen vyvalil oči. Poštmistrová, paní Markéta se zhrozila, když Oskar začal peníze vyndávat. Ihned zavřela poštu a policista zbystřil. Hromady balíčků stokorun přepásané původními bankovními páskami, prorostlé plísní a páchnoucí, které nešly od sebe ani oddělit.  Práce na celé dopoledne pod bedlivým dozorem Oskara. Odcházel s vkladní knížkou a vkladem 250 000 kč.
            Ve Staré poště byl problém jej udržet. Stále se vracel do původního, dokud nebyl dům vyklizen a důkladně deratizován. Emilka byla tou dobou v Kamenické nemocnici, kde v klidu dožila. Pro personál se stala roztomilou babičkou, kterou si šňořili a pletli copánky, ona jim lásku a péči vracela krádežemi drobností u ostatních pacientů a ukrýváním ve své posteli.
            Pro stavební firmu bylo nutné starý objekt urychleně vyklidit. Tehdy jsem poprvé uviděl, v čem Oskar žil a nového se bál. K životu mu stačila jedna místnost. Kamna  od MNV, sporák na uhlí, uprostřed na cihlách jednoplotýnkový vařič, dva plechové kýble. V jednom vařil, do druhého chodil. Vypadaly navlas stejně. Postel byla ve vedlejší místnosti. Nepoužitelná. On sám spal vpředu,v neuvěřitelné kupě různých hadrů z kontejnerů a popelnic, sahajících skoro ke stropu, do které měl vydlabaný tunel, kam na noc zacouval. Neskutečný smrad, vedle pyramidy hadrů menší kupa krabiček od Startek, čekajících asi na zimu jako palivo na zátop. Přitom jej snad nikdo kouřit neviděl. Hulil jen doma. A příslušný hmyz. Spousta.
Tyto tahanice jsem naštěstí nezažil, byl jsem v lázních. Bohužel Oskar byl tou dobou v českokamenické nemocnici s vážnou nemocí. Byli jsme jej s paní Beranovou, účetní obce, po mém návratu navštívit. Chlebíčky, šunka, pomeranče, to co se obvykle nosí. Otevřením dveří do pokoje s dalšími pacienty mne čekal šok! Silným hlasem se z jednoho lůžka zaburácelo: „Ááá, náš pan starosta!“ Oskar promluvil! Poprvé! Tím skončil a vrhl se na přinesené dobrůtky. Ostatní ležáci zase zavřeli oči a klimbali dál. Za chvíli zbyly jen ty pomeranče. Domů se již nevrátil. Zemřel v prosinci téhož roku ve věku 73 let v klidu a čistotě, o které se mu jistě ani nesnilo.
            Na jeho tělo se  okamžitě vrhla jedna děčínská Pohřební služba mající všude rychlé zvědy a bleskově je zpopelnila. Na dotaz co bude dál, oznámili, že urna bude, spolu s ostatními podobnými, kteří nemají příbuzné, odvezena následující den někam do společného hrobu.
            „Za půl hodiny jsem u vás“ a mazal do Děčína. Nedovedl jsem si představit, že by Oskar, půl století žijící v Kytlicích skončil někde v anonymní díře. Urnu jsem dostal bez průtahů. Zůstal s námi na úřadu do doby zhotovení a postavení důstojného náhrobku na kytlickém hřbitově, kam jsme jej v příštím roce uložili. Faktura za zhotovení náhrobku včetně montáže  putovala na tehdy ještě Okresní úřad do Děčína. Mocní úřadové byli zmateni. Na takový postup neměli směrnice. Tehdy platilo: co zákon nezakazuje, je povoleno. Nic zakázaného se jim nepodařilo najít. Tehdy. Dnes nevím jak bych dopadl.
 Z naivní myšlenky, že by  jeho peníze z pozůstalosti připadly obci, mne velice rychle vyvedli. Patří státu! Nemá dědice! Tečka. V tom měli kupodivu jasno.
Spadlo vám do kasy čtvrt miliónu, tak plaťte. Zaplatili. Následně docházelo ke komickým situacím, kdy se v době inventur objevil služební auťák z okresu s řidičem a dvěmi úřednicemi, zkontrolovaly na hřbitově náhrobek, odfajfkovaly na seznamu a zase jeli zpět. Až po třech letech, kdy jsem na tuhle kravinu upozornil přednostu okresu, přišel pojednou předávací protokol, že se Oskarův náhrobek předává do evidence obci Kytlice. Bezplatně! No vida! Úřední šiml má neskutečně mnoho podob. Obec zase náhrobek v inventárním seznamu  svého majetku. Hlavně, že je Oskar, poslední potomek rodu,  doma.
 

E. Sedláček 2019

Samorost Oskar

od ES Čas k přečtení: 8 min