30. srpna 2020 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Srpnová neděle · Categories: Příběhy z Kytlicka

Třetí toho měsíce, týden před koncem prázdnin roku 1975. Trochu jsem si přivstal, abych dokončil rozdělanou zedničinu na našem rekreačním domečku u nádraží, což byl ve skutečnosti bývalý vechtr (drážní domek). Vlastnili jsme jej asi dva roky, věnovali mu každý víkend s nadějí, že jednou z něj bude plně hodnotný druhý domov uprostřed krásných lesů. Dvouletý synek a sedmiletá dcerka, nadšeni novým prostředím, naše naděje jen utvrzovaly.
     Krásné letní ráno slibovalo hezký den. Zatím. Kolem deváté hodiny jsem rozmíchal zbytek včerejší malty, když se u vrátek objevil chlapík v montérkách od osamocené parní lokomotivy, bafající na kolejích. Všiml jsem si ho již dříve, postával před mašinou ještě s někým dalším, o něčem živě diskutovali, až tenhle zahodil cigaretu a šel k nám.
„Dobrej. To je vaše auto?“ a podíval se na našeho Trabanta. Pozor posměváčci – v těch letech byl bakeliťák považován v nabídce vozidel pro pracující za dobré, spolehlivé vozidlo z NDR! A hlavně dostupné. Ten můj kombík byl již mírně ojetý, koupený v Praze.
„Ujely nám vagony s uhlím. Měly by bejt dole pod vesnicí, jede sem zespoda postrk. Nezajelbyste tam se mnou?“ Ale ano, zajel. Hned zkraje se mi představil jako strojvedoucí té parní potvory a že přepřahali mašinu. Jedeme na Kamenici, sledujeme trať a vagony nikde. Možná, že je stáhli na kamenické nádraží. Tam také nebyly, ale byl tam zděšený a nepříčetný výpravčí, když se můj spolujezdec optal, jestli neví kolik těch vagonů bylo, vybouchnul:
„Ty vole! Stěží sem stačil udělat cestu! Prolítlo to tudy jako černej mrak, vepředu vší silou brzdící Brejlovec. Letěly dál, ani závory jsme nestačili zavřít! (Přejezd na Huntířov). Naštěstí bez následků.“
     Tak jsme se vrátili do Mlýnů. K nádraží se začala sjíždět důležitá auta s důležitými lidmi, rojit esenbáci, prostě průser. Navíc v neděli! Mladičká výpravčí, čerstvě zaškolená, co nastoupila po škole do Mlýnů, byla zahnána do kanceláře, provoz zastaven a začaly výslechy. Vrátil jsem se k maltě v kalfasu, naštěstí jí nebylo mnoho a začal poklízet. Oběd, balit a zase domů. Přejezd za Markvaticemi se také hemžil lidmi, hned vlevo za závorami bylo kolejiště jako vymetené. Pražce, pokroucené koleje rozházené okolo a o kus dál v poli zdemolované vagony.
     Můj tehdejší pantáta pracoval léta na ústeckém provozním oddíle coby dispečer ČSD vedle hotelu PALACE a ještě ten den mi oznamoval, že ve Mlýnech ujely vagony. Trať Varnsdorf-Plzeň měl na starost prý on. Že zbytek vlaku zastavil až v Benešově i s mašinou s ubroušenými koly. Uběhl týden a jelo se na chaloupku znovu. Trať již byla opravená, jen zbytky uhelného nákladu označovaly místo havárie. Pilní markvartičtí se brzy postarali i o ten. Všichni, kdo měli ve Mlýnech službu byli po dobu vyšetřování zatčeni, nikdo při té divoké jízdě naštěstí nezemřel a zakrátko se o nehodě nehovořilo. Současníci o ní prakticky nevědí.
     Až po dlouhých letech se objevili pánové Provazník a Kozuk, železničáři, odborníci a fandové, kteří rozjeli pátrání, jakže to tenkrát bylo. Tomáš Provazník v letech 2008- 2010 m.j. sloužil i ve Mlýnech. Při sběru informací i materiálů se objevili i u mě. Rád jsem jim své vzpomínky poskytl. Následující rok, čtyřicet let po nehodě, vydali knihu pod titulem SRPNOVÁ NEDĚLE – skoro zapomenutá nehoda u České Kamenice 24. srpna 1975. Až tehdy jsem se vlastně dozvěděl, jak k tomu došlo.
     Okolo půl třetí ráno 24. srpna 1975 vyrazil ze stanice Děčín-východ vlak s uhlím do Varnsdorfu. Cílem cesty byl národní podnik Velveta. Soupravu o patnácti vagonech WAP, což jsou čtyřnápravové polouzavřené samovýsypné vagony, vezly dvě parní lokomotivy. První tažná „štokr“ byla z libereckého depa, předešlého dne stáhla do Děčína prázdné vozy a vrací se zpět, druhá je děčínská jako pomocný postrk nahoru do stanice Jedlová. Z Kytlic má trať značné stoupání, dál na Rybniště a do cíle již není potřeba. Necelý kilometr za kytlickou zastávkou zjišťuje liberecká osádka, že stroj ztrácí vodu, což zpozorovali již při výjezdu z Děčína. Strojvedoucí se proto rozhodl pro návrat do stanice Mlýny, kde by doplnil vodu. Bylo rozhodnuto, že si stroje vymění role. Z postrku se stává tažný stroj, porouchaná liberecká mašina bude muset pro vodu do České Kamenice. Je šest hodin ráno. Tady začíná neobyčejný řetězec náhod, zanedbání předpisů i nesprávných rozhodnutí, končící po 18 kilometrech vážnou nehodou. Mlýnský výpravčí po návratu soupravy z Kytlic pouští na uvolněnou trať čekající osobák. Doplnit zásobu vody ve Mlýnech z vodárenské věže pro poruchu nelze, pokračujte do České Kamenice do depa, kam voda ještě vystačí. Liberecká četa odpojuje vlakovou lokomotivu a z vedlejší druhé koleje odjíždí. Ani v Kamenici se však nedaří kvůli malému tlaku vodu zcela doplnit, štokr tedy pokračuje zpět do Děčína, odkud ráno vyjížděl. Trať je až do cíle ve spádu, s vodou vystačí. Tam se posádka dozvídá o nehodě v Markvarticích.
     V České Kamenici byla mezitím zastavena motorová lokomotiva zvaná lidově „Brejlovec“, běžně pomáhající tehdejšímu rychlíku z Plzně do Varnsdorfu vyjet kopec na Jedlovou. Dostal tedy za úkol vrátit se do Mlýnů, pomoci uhelné soupravě rovněž jako postrk a tím nahradit děčínskou parní lokomotivu, která měla přejít do čela. V průběhu těchto zmatečných hodin dochází k výměně směn výpravčích a na ranní šichtu nastupuje devatenáctiletá absolventka dopravní průmyslovky s téměř nulovou praxí. Drama pokračuje. Topič, tedy pomocník strojvedoucího, odpojuje vagony, aby se lokomotiva mohla přesunout po vedlejší koleji dopředu. Strojvedoucímu dává znamení, že je vše v pořádku a odpojeno (železničářským slangem řečeno, že je mašina vyvěšena). Nebylo…! Při rutinním úkonu nevypustil ze soupravy natlakovaný vzduch, který by vagony automaticky zabrzdil. Odpojená souprava o váze 1 150 tun se pomalu dává do pohybu směrem k České Kamenici. Cestou z nádraží nabírá v klesání rychlost, zastavit se ji nepodařilo ani dřevařům na „place“, kteří údajně házeli pod kola polena. A dole před návěstidlem čekal „Brejlovec“. Snad i to byla příčina překvapujícího klidu mého pasažéra v Trabantu do chvíle, kdy jsme vagony ani mašinu nenašli.
     Posádka nového postrku čekajícího na povolení vjezdu do stanice Mlýny zahlédla vagony, řítící se proti nim a došlo jim, co se stalo. Dala se na útěk i s mašinou. Mašinfíra se ještě pokusil zachytit při rychlém couvání vagony „na prsa“, síla nárazu byla tak silná, že se deformoval rám s nárazníky. Houkání, oblaka mouru, jiskry od zabrzděných kol. Vyskočit již nešlo. Souprava proletěla Kamenicí k nákladišti Veselé pod Rabštějnem rychlostí nejméně 135 km/hod., minula dvě křížení se silnicí při zvednutých závorách, naštěstí bez kolize s vozidly. Za přejezdem nad Markvarticemi vyletěly dva poslední vagony z kolejí a likvidovaly celý svršek kolejiště, než se utrhly od ostatních a vletěly do polí. Dalších devět se zastavilo samo před stanici Markvartice neboť odtržením zafungovala tlaková brzda. Zbývající čtyři vagony už dobrzdil před Benešovem s téměř ubroušenými brzdami „Brejlovec“, jemuž od odletujících jisker hořela strojovna. Při vyšetřování se prokázalo, že tyto čtyři vagony neměly brzdy zapojené vůbec. Způsobená škoda byla vyčíslena na částku 625 164 korun československých.
     Rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 29.10.1975 byl nekompromisní: obžalovaní strojvedoucí a topič z děčínské mašiny byli jako hlavní viníci ujetí soupravy potrestáni vězením nepodmíněně. Topič dva roky, strojvedoucí 18 měsíců. Slečna výpravčí podmínkou 18 měsíců, zákazem činnosti po dobu čtyř let (a děsivou vzpomínkou na celý život). Ve Mlýnech se již nikdy neobjevila. Po krátkém čase odešla od ČSD nadobro.
    Oba autoři této publikace si zaslouží velkého uznání při hledání dobových materiálů, z nichž část skončila kdesi na skládce při povodni v roce 2002 i za mravenčí práci při rozplétání dávno zapomenuté nehody.

E. Sedláček st. 2020

Srpnová neděle

od ES Čas k přečtení: 7 min