28. ledna 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem TENKRÁT NA SEVEROZÁPADĚ… (1.část) · Categories: Příběhy z Kytlicka

Dovolil jsem si poupravit název slavného amerického westernu pro následující řádky. Mám zato, že při současné obměně místních i nových obyvatel nemůže generace třicátníků nebo čtyřicátníků kromě vyprávění vědět, co přinesla zásadní změna režimu nazývaná „sametovou revolucí“ v roce 1989. Ještě třeba nebyli na světě nebo si užívali svého dětství, nezatížené starostmi dospělých. Dnes již jsou to většinou rodičové a další osudy místa kde žijí jsou na nich. Ubývá i nás co si tehdejší události naopak ještě pamatujeme. A že se děly věci nevídané. Pojďme si je připomenout z pohledu naší obce.

V onom roce došlo k pádu čtyřicetileté komunistické vlády, všude se překotně měnilo vedení měst, obcí, zametalo se od míst nejvyšších až po parťáka na dílně. KSČ se tehdy krátce před tím ještě chlubila v Rudém právu, že má miliontřista tisíc členů. A to prosím po tvrdých prověrkách, zbavujících milovanou stranu lidí, kteří nepochopili internacionální pomoc bratrských zemí, především sovětské armády v roce 1968 i zištných kariéristů! Doba temna! To vše najednou padlo. Lidé se nadechli k novým časům, skloňovali demokracií ve všech pádech, nikdo ale nevěděl co to obnáší. Socialistické zákony předchozího režimu neplatily, všude byl chaos a nebezpečno. Doposud poslušný proletariát zjistil, že povinnost být zaměstnán padla a řada pracujících s tím sekla okamžitě. Nebýt zaměstnán bylo před revolucí tvrdě trestáno, soudem posuzováno jako příživnictví. Policie byla bezradná. Po zemi se začali toulat různí lidé různých národností (dnes migranti), kterým stačilo při kontrole dokladů prohlásit, že jsou turisti a šli dál. Sbor národní bezpečnosti (SNB) se všemi svými úřady pro šmírování hlavně našich obyvatel se totálně rozpadl. Přebujelý aparát špiclů a informátorů, plný komunistů (STB), zmizel. Nezbytné odpolitizování příslušníků Veřejné bezpečnosti proběhlo celostátním nařízením, kdo odmítl zrušit členství v KSČ, šel do civilu. Začaly se objevovat různé bezpečnostní agentury, které zkušené policisty brali všemi deseti s platy, kterých by u SNB nikdy nedosáhli. Zloději se vrátili ke svému, prostitutky nemuseli mít razítko podniku, kde jako uklízí, pasáci a veksláci se nemuseli skrývat. Husáka vystřídal na Pražském hradě Václav Havel a hned zkraje roku vyděsil národ rozsáhlou amnestií. Dvacet tři tisíc propuštěných vězňů zaplavilo republiku. Takto rozsáhlá amnestie zrušila všechny otevřené politické procesy předchozího režimu, internovaní političtí odpůrci se byli propuštěni z věznic do nového, svobodného života. Tisíce jiných, odsouzeným za násilné trestné činy nemělo kam jít, zůstaly často na dlažbě bez prostředků i střechy nad hlavou.Těch něco málo peněz, co si v base vydělali, padlo na oslavy svobody, byly potřeba další. Herny, kasina, nonstop bary, všudypřítomné výherní automaty, nacpané v kdejakém bufetu a hospodě, se staly náhradním domovem. A také centrem plánování lumpáren, jak přijít k penězům. Lidé si začali pořizovat zbraně, kdekdo si dělal střelecký kurz hlavně pro svou bezpečnost. I Policie ČR měla napilno. Trestných činů přibývalo a tak se za krátkou dobu věznice počaly znovu plnit. Zrušené příživnictví nahradily (mnohdy štědré) sociální podpory v nezaměstnanosti a v řadě jiných věcí. Bylo proto třeba zřídit nové ministerstvo, krajské a okresní správy a na světě byl moloch, jehož apetit na finance a lidi nebere konce.

Další vrásky policistům v zemi přidávaly auta z dovozu (západního), proti kterým si Policie se svými žigulíky a škodovkami ani neškrtla. K akceschopnosti nepřispěly ani přísné omezení spotřeby benzinu na služebnách. Nevím, jak jinde, ale my jsme byli po dvakráte pořádáni o zapůjčení obecní Škody 120, staré rezavé dámy, kterou dostal MNV Kytlice protekčně od Krajského úřadu Ústí nad Labem. Jejich auta stojí, nemají benzin! Tak šla chuděra sloužit vlasti, samozřejmě s plnou nádrží a my měli příslib, že se v noci podívají i k nám.

 

Listopad 1990. První svobodné volby a s nimi, v našem případě, první starosta Kytlic, střídající dosavadního předsedu Místního národního výboru (MNV). Stala se jím paní Věra P., původní účetní obce. Po několika málo týdnech se však znelíbila obecním zastupitelům za jedno své předem neprojednané rozhodnutí až tak, že funkci starosty složila. Rozhodnutí, které je dnes, z pozice starosty zcela běžné. Myslím, že bylo i tenkrát. Pořádný zákon o obcích ještě nebyl, ale všichni měli najednou rozumu na rozdávání. Obec dočasně vedl místostarosta a novopečený důchodce Oldřich Prkno, bývalý hajný a stále ještě rázný chlapík

Opakovaná volba starosty byla 31. ledna 1991. Předcházelo ji během roku několik odchodů zastupitelů zklamaných situací v obci, jejich doplňování z náhradníků. Rozjitřené vášně přijel na jednání krotit i přednosta okresu. Do čela obce jsem nastoupil já – náplava z Ústí. Protikandidát, bývalý předseda MNV neuspěl. O jeden hlas. Netušil jsem, že se tento poměr hlasů potáhne celých dvanáct let co jsem obec vedl. Pět ku čtyřem. Troje volby do obecních zastupitelstev. Vždy čtyři komunisté, později Důchodci za životní jistoty. Opozice jak řemen! Většinou jsme se však dokázali domluvit. Hodně lidí bylo rozhořčeno, jiní mi fandili.Vyznat se ve všech následujících změnách bylo sakramentsky náročné, o to více, že jsem Kytlice prakticky neznal. Stále bylo nutné něco řešit, poznávat, hovořilo se m.j. i o odloučení od Slováků, obci se vracel historický majetek. Několikrát mne navštívil jakýsi poslanec snad z Liberecka, umanutý ideou, že z bývalého Severočeského kraje ukořistí pro vznikající Liberecký kraj co se dá a přesvědčoval o výhodách připojení Kytlic. Při zachovávání vrchnostenských hranic tomu tak bývalo, patřili jsme pod okres Nový Bor. Oficiální žádost nepřišla, mezi lidmi nesouhlasil nikdo. Ke všem problémům, řešeným za pochodu, nezahálel ani místní odboj proti volbě mé osoby. Anonymní dopisy na nástěnce informovaly o mých údajných zvěrstvech, páchaných za obecní peníze, zlobu odnesl kupodivu i nakladač Bělorus, parkující s defektem u přejezdu. Dědictví po MNV. Vše co na něm bylo skleněné vzalo za své. Okna, světla kolem dokola, budíky na přístrojovce, žárovky. Důkladná práce noční cestou z hospody. Pachatel jako obvykle neznámý. Přišly i další akce: povolená kola na služební škodovce, uříznutý televizní kabel u mne doma, vypuštěný olej z převodovky obecní Avie, zavařené tak, že nešla rozebrat a podobně. Vskutku veselá doba. Taková jakoby „o hubu“. Desátého října 1990 další jobovka. Padla první chalupa nahoře na Tannenberku. Událost doposud neznámá. Proto si tohle datum dodnes pamatuji. A potom už to jelo a jede dodnes. Dříve se sice po hospodách hovořilo o jakémsi Hrbkovi (nezaměnit s panem Hrbkem z Mlýnů), který se prý svému tátovi, vysokému stranickému funkcionáři KSČ z Nového Boru, mstil za své dětství. Někde se prý nechal slyšet, že udělá dvě stě chalup bez dopadení. Po celé republice. Policisté jej naháněli při každém šustnutí či zmínce. Historky o jeho kouscích z něj udělali místního Jánošíka, lidé se marným úsilím Policie bavili a Hrbkovi fandili. Pořádali se tu hony v rojnicích se psy, lítal vrtulník, než jako obvykle dostali telefonát: “Proč mě honíte v Kytlicích, když jsem na Mělnicku? (případně někde jinde)“. Povídaly se zaručené historky, jak tuhle nechal na rádiu v chalupě lístek s číslem vadné lampy, co mají sehnat, že jim ho při příští návštěvě spraví, jindy našli majitelé v zapomenuté krabičce propíchané kondomy kvůli klesající porodnosti nebo ho soused stopro viděl v kytlické hospodě. Jinak moc neškodil, najedl se, pokud něco našel, přespal a šel dál. V devadesátých letech se jeho kousky u piva přetřásaly dlouho. Dnes již upadl zcela v zapomnění.

Chalupy se vykrádaly ve velkém, někdy i několik za noc. Některé bez většího poškození, jiné brutálně s roztřískanými dveřmi nebo okny, občas i nábytkem, pokud se chmatáci naštvali, že nebylo co sebrat. Naštěstí nikdo nic nezapálil. Mizelo všechno co mělo nějakou cenu. Města i obce si na ochranu svých občanů zřizovaly strážníky – obecní policii, vznikaly domobrany. Živelně. Zákon nebyl, pouze doporučené postupy.

dokončení zde

E. Sedláček 2020

 

 

 

 

TENKRÁT NA SEVEROZÁPADĚ… (1.část)

od ES Čas k přečtení: 7 min