03. února 2021 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem TENKRÁT NA SEVEROZÁPADĚ… (dokončení) · Categories: Příběhy z Kytlicka

Dokončení první části

Své dva obecní strážníky zřídily i Kytlice. Neodbytným iniciátorem jejího vzniku byl známý herec Zdeněk Řehoř (1920 – 1994) který mě chodil na úřad zpracovávat. Při společných sezeních, kdy jsem mu záměr rozmlouval, co to stojí a tak, odcházel naopak s tím, že peníze sežene. Nelenil. Na účet obce začaly chodit peníze od našich lidí, hlavně chalupářů s poznámkou, že je to na zřízení Obecní policie. Pan Řehoř totiž vyhlásil veřejnou sbírku (jak snadné to tehdy bylo) a peníze se opravdu sešly. A příští rok také. I zastupitelé zvedli ruce k souhlasu. Jeho snaha byla udivující – chaloupku pod silnicí na Polevsko mu nikdo nikdy nevykradl!

Naše dva vybrané hochy jsme vybavili černými oděvy (Vietnamci), černými stetsony, koupili jim také pistole devítky jako má Policie a vysílačky. Po absolvování povinných kurzů byli vypuštěni do volné přírody. Do děčínských novin jsem provokativně oznámil co nyní v obci máme, ať se pobertové a lumpové ke Kytlicím vůbec nepřibližují, jinak zapláčou. Druhý den po zveřejnění nás přivítaly krumpáčem rozbité dveře úřadu a vypleněná moje kancelář. Škoda asi 30 tisíc, pracoviště účetní zůstalo nedotčené. Nic víc. Galerka mi dala za tu pitomost v novinách pořádnou ťafku. Práci měli jednoduchou: obecní úřad býval tehdy, před celkovou rekonstrukcí, na stejném místě jako MNV. V prvním patře školy a chodilo se zadem, jako dnes na poštu, k lékaři nebo do knihovny. Právě současná čekárna a další dvě místnosti lékaře obýval Obecní úřad. Objekt bývalé prodejny Jednota naproti vchodu byl prázdný. Schody zespoda od hospody ještě nebyly. Nikým nerušeni provedli svěřené poslání a zmizeli. Pochopitelně nikdo nebyl polapen. Naopak naši strážníci řádku zlodějů skutečně pochytali, někdy je předali na chvíli majitelům k nezbytné domluvě, potom Policii. Dokonce proběhl i soud, kdy si jeden z lumpů stěžoval na hrubé zacházení. Klesl i počet napadených chalup. Někdy v těchto dobách se také objevila v Kytlicích ústecká společnost ALBIA, jako (kolikátý ?) nový nájemce obecního hostince (DUHA) a přibral dole u koupaliště bývalé dílny Svazarmu pro ustájení asi pěti koní na turistické projížďky. Dva koně občas zdarma půjčovali našim strážníkům. To byla podívaná! Naši kovbojové dohlíželi o letních prázdninách na pořádek, projížděli obec, pózovali před objektivy, kolem se hemžily děti. Lidé byli nadšeni. Myslím, že jsme tenkrát měli jedinou koňskou Obecní policii ve státě. Možná Praha. Po skončení prázdnin se opět sloužilo se v noci.

Jedno letní odpoledne si opět v rámci výcviku vyjeli se stájníkem Alešem a přemluvili i mně. Nakonec proč ne? Jsem přece velitel! Můj přidělený koník se jmenoval Tom. Nebyl nijak velký, spíše střední vzrůst, klidný, flegmatik. „Na něm se vám pojede jak v křesle“ povídá Aleš. Na koni jsem před lety seděl poprvé v Kladrubech, kde kůň chodil dokola na provaze (lonži). Jak se to zvíře řídí jsem nevěděl. Jeli jsme zeširoka loukami za Horníčkovou chalupou dozadu ke křížku, záda v jednom ohni, v sedle jako pytel brambor. Křeslo ani vzdáleně! Tom bylo opravdu klidné zvíře, já mu vůbec nevadil. Jeli jsme pomalu strání mezi starými ovocnými stromy, občas se zvednul na zadní pro jablko na staré jabloni, čímž mě vrazil mezi větve nebo se naopak sklonil a sbíral ty spadlé. Podle toho jsem sjel se sedlem na jeho zadek nebo mu seděl za ušima. Až si toho Aleš všiml, zastavil nás a pomohl mi dolů: „Už zase, hajzlík jeden. To von dělá, nemá rád sedlo. Když ho upínám pod břichem, tak se nafoukne a pak je to volný.“ Dál už to šlo lépe. Dostali jsme se až pod hájenku vzadu u lesa a pastvinou dolů. Odněkud zpívala cirkulárka píseň práce, slunce příjemně hřálo. Začalo se mi to skoro líbit. Najednou Tom od ostatních zahnul doprava a rovnou k chalupě operního pěvce Ivo Žídka. Cirkulárka ztichla a ozval se mohutný tenor: Máámo! Pojď se podívat, náš starosta je opět na koni!“ Vtipné. Tom se pásl u plotu, já se tvářil ledabyle a nezávazně konverzoval s Mistrem a jeho paní. Najednou to se mnou v půli věty škublo a Tom pokračoval za ostatními. Tak tak jsem se stačil rozloučit. Před obecní úřad jsem dojel téměř vleže, pevně přitisknut k Tomovu krku. Mí milí strážníci mě opatrně sundali, opatrně jsem byl narovnán a odveden do kanceláře. Za pár týdnů mě měli v parádě lékaři, porýpali se v páteři, následovaly lázně a rehabilitace.

Následující rok Obecní policie Kytlice skončila. Už nebyla potřeba, nebyly ani peníze. Policie ČR se natolik postavila na nohy, že mohla převzít jejich úlohu. Kontroly obcí v rajonu se staly pravidelnými a tak je tomu dodnes. Oba naši si našli výnosnější práci, tak se ani nezlobili. Páteř dodnes stále drží, starou škodovku nahradila jiná, rovněž ojetá stodvacítka, ale de luxe (!), kterou jednou v noci ukradli přímo před mým domem, výsledek pátrání stejný. Ztrácely se jiné bouráky, kdo by se zabýval nějakou vysloužilou plečkou. Nedivím se.

Ukradené slepice nebo králíci nikoho nezajímaly. Jejich místo nahradily jiné, těžší, kalibry. Přepadávání benzinek, pošt, vozidel bezpečnostních služeb svážejících tržby, střílení taxikářů pro pár tisícovek, oběti končící v hlubokých vodách, drogy a mafie snad odevšad a spousty milionů ze státních zakázek zmizelých v rukách lobistů, právníků i poslanců, korupce, atd, atd… Nekonečné souboje práva versus vlivné známostí. Přibylo mnoho nových specializovaných útvarů Policie ČR, které jsme dlouho znali jen z amerických filmů.

V roce 2002 jsem po dvanácti letech předal obec svému nástupci a s lehce pocuchanými nervy hupky do důchodu. Nelituji. Svým způsobem to bylo dobrodružství a zkušenosti. Ty však nikdo nepotřebuje slyšet, zůstávají jen vzpomínky. Dnešní řízení obce si nedovedu představit. Byrokracie přes všechny proklamace vesele bují dál. Stát valí na starosty co se dá, přibíjí je k židlím a čas na kontrolu obce, kterou řídí si musí vyšetřit jinde. Každý papír, neřku-li každé vyjádření k čemukoliv, je spíše diplomová práce ještě prověřená právníkem. I tihle „papíroví rytíři“ se musí nějak živit. Veřejné prostředky se tak nechtěně ocitají jinde, než by měly. Přitom nejde o malé peníze. Téměř před dvaceti lety mívala obec roční rozpočet něco přes dva miliony. Dnes má pětinásobek. A stále pro starosty platí to stejné, co se říkalo již za nás, že stojí jednou nohou v kriminále. Téměř denně jsme svědky, že se všem nezavděčí ani kdyby se rozkrájel. Být starostou na vesnici je dnes opravdu řehole.

E. Sedláček 2020

 

 

 

TENKRÁT NA SEVEROZÁPADĚ… (dokončení)

od ES Čas k přečtení: 6 min