29. března 2020 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem To byl Bedřich Zelenka · Categories: Příběhy z Kytlicka

Mládí sní, stáří vzpomíná. Životem prověřené moudro. Patřím do té druhé poloviny a je mi jasné, že vám mnohým jméno Bedřicha Zelenky nic neříká. A přece byl svého času velice známý. Pravda, uteklo již od té doby hodně vody, odešla spousta pamětníků. Byl od všeho trochu a vše souviselo s jeho laskavostí, moudrostí a humorem, prý kořením života. Lidé jej znali coby herce, satirika, humoristu, také spisovatele, scénáristu i dramaturga. Byl vidět v televizi, slyšet v rozhlasu. Velice empatický byl i v osobním životě, zvláště užíval-li si pobytu na své chalupě. Chlapák, něco málo do dvou metrů, s malou a milou ženuškou.  Alespoň tak jsem jej poznal. Chalupu měl pod kytlickou hospodou, první vpravo, pokud jdete na koupaliště. Velice původní. Pořídil   ji někdy  v šedesátých letech (min. stol.). Tehdy  noví „pražáci“ jakoby ctili jejich původní stav. Spíše bych však řekl, že ani oni v poválečném období na zbytečné rozhazování neměli. Kdysi jdouce okolo, mě vtáhl do své chalupy, prý na kafíčko: „maminko, máme hosta!“, paní domu nás usadila pod starou jabloň, zavoněla bábovka. Do té doby jsme se znali jen zpovzdálí. Tedy spíše pan Zelenka mě. A potom jsme se sesedli ještě několikrát. Hezké chvíle pohody, kdy mohu tvrdit, že měl humor skutečně v krvi.
            Povšimněte si na příklad v úvodu motta jeho knížky  „Capitolky ze života mého“. Jako citát – nádhera. Humor jej neopouštěl ani ve vysokém věku: Pár příkladů z pohlednic, které přišly, jak jinak, v krasopisném provedení: „Vzhůru do Nového roku, století i tisíciletí! Krásnou kytlickou Vánoční pohodu a do těch Zítřků hodně radosti, zdraví, síly, píle a euro přejí všichni Zelenkovi.“ Vzápětí přišla další:

            Tak zase po roce, radostné Vánoce,
            práce ovoce, jak vody v potoce,
            pražádný nemoce, ani zlý emoce,
            jen slast nechť vámi šupoce,
            vám přeje důchodce Bedřich Zelenka s rodinou,
            této básně původce.
            Štěstí velice v tom roce dva tisíce.

            Zcela netradičně podle svého naturelu pojal i jednu písemnou stížnost. Jeho zahradou protékal potůček, pramenící někde před Horníčkovými a ve sklepě č.p. 9, zvaného Stará pošta. Pod dnešním penzionem Stará mlékárna zahnul pod silnicí vpravo a zurčel malým údolíčkem přes Zelenkovi dál k můstku dole u Labuzíků, kde splynul s větším potokem od Tannerberku, co snad ani nemá jméno. Kolem chalupy Zelenků měl korýtko široké jako dlaň a stejně tak hluboké, což při jarním tání a lijácích pochopitelně nestačilo. Voda si tedy razila cestu pod podlahami chalupy a za ní se opět zařadila do své strouhy.
Zpět k dopisu:

(…..) Zima je tuhá a já při svých letech a neduzích tam nemůžu bohužel pobejvat, takže až začne tání, tak tam nebudu moci stát a honit vodu. Pan soused si vybudoval bytelné odvodnění své úžlabiny, ani se nezeptal, jestli ty vody můj potůček stačí pojmout. My jsme to naše korýtko už mnohokrát vyhrabali, ale to se zase rychle zanese, nejvíc tím sypáním silnic. A pak je toho trošku moc, tak máme vodu pod celou chalupou. Já vím, že jakožto občan republiky jsem i já spolumajitelem všech silnic a vodních toků (……) Jsem sice majitelem té zahrádky, ale té vody nikoli úplně, ta patří národu, státu, dříve i straně, vládě a pracujícímu lidu.
(…..) již se moc těším¨, jak si zase chvilku posedíme při slabé kávě a nenuceně pohovoříme o situaci ve světě, v politice, v Evropské unii a Zelenkovic zahrádce.
           
            Takové postesknutí snad ani tou pravou stížností není. Pár jsem jich zažil a byly to opravdu bomby. Pro lepší pochopení jsem četl několikrát. Jarní tání jsem zažil, kdy mi ukazoval, že mu opravdu voda teče pod chalupou. Vlevo u vchodu mívali Zelenkovi „parádní pokoj“. Takový „salon“  se v dřívějších dobách využíval pouze při vzácných návštěvách a jinak nebyl, mimo dané příležitosti, ani vytápěn. Velice pěkná, prostorná světnice ve dřevě, podlaha z mahagonových (!) hoblovaných fošen, bůhví odkud, uprostřed klavírní naleštěné křídlo s nezbytnou háčkovanou dečkou a vázičkou. Na starou dřevěnku prostě noblesa. Jak tak studuji tu vzácnou podlahu, vidím mezi mezerami prken proudit dole skutečně vodu. Fošny bez drážek se nějak srazily, mezery byly opravdu nepřehlédnutelné. Připadal jsem si jak na mostě. Pan domácí vida můj vyděšený výraz poznamenal: „Má to jednu výhodu. V tomto období i za dešťů, se z našeho suchého záchodu stává splachovací. Ještě jsem nevyvážel“.
            Černý humor a chudák chalupa. Ještě s něčím se pochlubil. Na dvorku ve skále je vytesaný sklep po předchozích generacích. Nic zvláštního, je jich tu okolo hodně. Ale ten jeho nese nade dveřmi vytesaný letopočet 1771 a to už je něco. Jeden nejstarších. Prvenství ale stále drží chalupa pod lesem nahoře na Řachvaji – 1723.
            Uteklo pár let, Zelenkovi chalupu v tichosti  prodali a užívali stáří a klidu doma v Praze. Nový majitel ji kompletně znovicíroval, voda již nesplachuje a teče tím správným směrem. Bedřich Zelenka zemřel v roce 2011 v požehnaném věku 89 let. Veselá mysl a humor je asi vážně dobrý doktor. Rozloučili jsme se v jeho rodišti, Kralupech nad Vltavou.
 
E. Sedláček 2020

To byl Bedřich Zelenka

od ES Čas k přečtení: 5 min