Cestou z Kytlic na Polevsko odbočuje vlevo,  ještě v obci, přes můstek úzká místní silnička. Vlastně je to jediná odbočka vlevo. Dáte-li se po ní, dovede vás přes pastviny až do trempské osady s prapodivným názvem Řachvaj.  Před klesáním do osady se zprava na silničku napojuje Kočárovka, původní povoznická cesta. Stojí tu chata postavená po válce  na základech chalupy, zničené úmyslným požárem  zjara roku 1945.            Tady žil původně se svou rodinou Josef Ruscher, pokračující v  rodinné tradici výroby sklářských emailů. Ruscherů žilo po obci povícero. Ač různě příbuzní, tenhle se nějak nepovedl. Zapřísáhlý nacista až za hrob oddaný svému Vůdci. Za budoucí třetí říši nadšeně narukoval i jeho syn Josef, aby v dubnu roku 1942 padl někde v Rusku. Symbolicky je připomenut na rodinné hrobce kytlického hřbitova. Fakticky skončil jako tisíce jiných na ruské půdě v hromadném hrobě. Otec doma rovněž nezahálel. V průběhu války prý pilně kolaboroval, donášel, udával. Z obce  záhadně mizeli lidé. Konec války a porážku Německa tento velitel místního Volksturmu (německá lidová domobrana) v pevné víře  vítězství říše neočekával. Hitler v Berlíně unikl s manželkou spravedlnosti sebevraždou jedem. Nyní měl  oprávněný strach i on, za své počínání očekával tvrdý trest, nejen „pouhý“ odsun. Lidé si pamatovali, účet   mohl přijít kdykoliv. Rudé gardy se již formovaly, mohly se objevit kdykoliv. O bezvýchodné budoucnosti bez naděje na přežití přesvědčil ženu Annu  i dospívající dceru Gertu – jiná než dobrovolná smrt je před vězením, možná i lynčováním nezachrání.  Toho osudného květnového dne, určeného otcem, byla u nich za Gertou na návštěvě spolužačka Erika z Arnultovic. V té době žila u Ruscherů dívka, která přišla o oba rodiče při náletech spojenců na Hamburk v červenci 1943 a podle říšského nařízení byla přidělena do náhradní, samozřejmě pečlivě prověřené rodiny právě sem, k Ruscherům do Falknova.
            Paní Erika mi před několika lety potvrdila, že tehdy po rozloučení v půli cesty zjistila, že u nich zapomněla deštník a přes blížící se večer se rozhodla pro něj vrátit. Rodinu již zastihla u večeře nad krupicovou kaší, posypanou (prý) jakýmsi bílým práškem.  Rychle se tedy omluvila  za nečekaný vpád, sebrala deštník a s divným pocitem nad zamlklou rodinou, vykročila opět k domovu. Nepochybně šlo tehdy o kyanid draselný. Jed, používaný k  rozpouštění zlata právě při výrobě sklářských barev. U smrtelné večeře však nové děvče nebylo.
            S příštím ránem se rozběhla po obci novina. Ruscherovic chalupa pod Buchbergem (Malý Buk 712 m.)  lehla popelem!  Bezpečnost ani Revoluční garda, zkoumající spáleniště, nenašli žádné lidské ostatky, obecně se tedy soudilo, že rodina zapálila chalupu a utekla v noci do Německa. Pár dní nato je objevili lidé dole v lese (dnes osada Řachvaj). Díky teplému květnu byla těla již  značně v rozkladu, podle  dochovaných svědectví tehdejší mládeže, dnes důchodců, je nakládali na vůz vidlemi. Tam někde v úkrytu lesa se zfanatizovaným otcem sledovali zkázu svého domova a čekali na smrt . Schovanka, sirotek z Hamburku, mezi nimi nebyla a nikdo ji již nikdy neviděl. Má se zato, že ji starý Ruscher vybavil vším potřebným a nasměroval pěšky nejkratší cestou za hranice. Asi se v něm hnulo svědomí.
            Tato tragická událost poněkud vybledla před jinou, jenž následovala o pár týdnů později. Poprava šesti Němců, místních občanů, při divokém odsunu nahoře u Hraničního rybníka.  K oběma událostem zaujalo stanovisko i Ministerstvo vnitra, když po dvou letech, v roce 1947, vyslalo do Kytlic své vyšetřovatele. Kancelářského oficiála Josefa Bakuse a praporčíka SNB Karla Černohorského. Ze závěrečné zprávy se nedozvíme, jak pečlivě bylo vyšetřování vedeno, jsou zde i některé rozdíly v porovnání s vyprávěním starousedlíků. Ruscher měl být podle ní  před sebevraždou týrán, nebyla provedena pitva nalezených obětí. Z hořící chalupy se měly ozývat exploze, údajně z neodevzdaných zbraní a munice. Že by mohly vybuchovat nádoby s chemikáliemi k výrobě emailů se patrně do vyšetřování nehodilo. Rodina měla být pohřbena na místě, kde byla nalezena, není známa poloha hrobu a neexistuje žádná fotodokumentace atd.
            Faktem je, že na mou otázku, kam byly oběti odvezeny, když je „nakládali vidlemi“ nedovedli odpovědět ani starousedlíci. Shodli se na názoru, že je možná jen převezli někam dál na vhodnější místo, kde se daly ostatky snáze zakopat.  Ale kdo ví. Třeba skutečně leží někde na Řachvaji. V té době, plné emocí, msty a zmatků, to přece byli jenom Němci.

 

E. Sedláček 2019

Tragedie pod Buchbergem

od ES Čas k přečtení: 4 min