12. února 2022 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Úklid ? · Categories: Příběhy z Kytlicka

Drobný poněkud zanedbaný, stařík zarputile táhl svůj náklad do toho proklatého kopce, ohnutý až k zemi. Dneska táhnul kárku, vysoko naloženou poklady z polevské skládky. Co lidi dneska nevyhoděj, ničeho si neváží.. Dvakrát však jet nechtěl a už vůbec nepřipadalo v úvahu nechat to tam pro příště. Starý zahnal chmurné myšlenky a ještě více se zapřel do ošoupaného popruhu, zařezávajícího se mu do šlachovitého ramene a vrásčitého krku. Dolů z Tannenbegu to šlo dobře, jen ten náklad ubrzdit. Pak ještě stoupání ke staré poště a je vyhráno. Dolů do vsi pojede zase jako pán. Co tu položili asfalt, jede to samo, než ho ale položili! Samá díra.
         Lidé ve vsi měli starého Lukeše za podivína. Nebyl vybíravý a z prázdných chalup  obsadil první, na kterou pod vlakovou zastávkou narazil (č.p. 113). Skutečnost, že stála vedle bývalé sklárny Rudolfky jistě někoho, jenž by snad měl  zájem, odradila. Sice v ní už někdo šmejdil ale byla zachovalá, udržovaná ani opuštěná huť hned vedle mu nevadila. Nových lidí se tu stále objevovala spousta. Tam odkud s manželkou přišel, neměli nic. Malá  cimra s ostatními pacholky nebo spaní na slámě ve stáji. Jak se tady pozvolna zabydloval a vyspravoval, jiní dosídlenci vesele rejdili z jedné do druhé, až někde zakotvili docela slušně zařízeni. Jiní nezakotvili vůbec a mizeli z obce s vysoko naloženými vozy kořisti. Odvážely se i celé rozebrané domy. Na mlýnském nádraží bylo nebývale živo. 
            Za čas objevil skládku v rokli před Polevskem, nahoře na kopci. To bylo něco! A těch vyhozených věcí co tam bylo! Všechno se hodilo, všechno bylo potřeba. Chalupa se tak časem pozvolna proměnila v totéž, ale všechno bylo jeho! Manželka, trpělivě snášející jeho vášeň nakonec stejně nevydržela. Odešla k jedné ze svých dcer Marii z dřívějšího vztahu, nějaký čas žila i v Domově důchodců ve Sloupu. S potrhlým Lukešem děti neměli. Dožila se 96 let a je pochována na Kytlickém hřbitově. Kdysi opečovávané květiny v truhlících pod okny, alespoň trochu zakrývající nuzný příbytek uschly, okolí zarůstalo býlím a kopřivami. Jen krámů dále přibývalo. Společnost dělaly starému po večerech toulavé, neustále se množící kočky. Opozdilé děti, vracející se ze svých nekonečných radovánek a her slýchávaly doma od svých hartusících matek: „ jestli nebudete poslouchat, dáme vás Lukešovi.“ Pánečku, jeden nikdy neví čeho jsou rodiče schopni a takováhle pohrůžka měla sakra váhu! A teď se najednou vynořil se svým nákladem na posledním vršku před Rukovem, malou místní fabričkou. Děcka dosud vřískající na silnici i na louce před kostelem se rázem rozprchla. Jen veliká kukadla za rohy baráků se zatajeným dechem sledovala postrach jejich života. Jen sjede pod hospodu, vylézají z úkrytů i posměšek za ním z bezpečné vzdálenosti hodí. Malí hrdinové.  S místními se stýkal málo a ještě méně z nich se trouflo mu něco vytýkat.
            Jen občas někdo z nich popíchl: „Už bys toho krámování Rudlo měl nechat.  Pořádně si ukliď ten binec a dojeď si pro starou – jak to vypadá? Takový roky spolu a teď o samotě takovej chlívek!“
To se ale naježil: „Chlívek, říkáš, samý dobrý věci lidi vyhazujou jenom proto, že sou po Němcích! Proč sem teda lezou? Chalupy jim nevaděj, co? A vůbec, starejte se vo sebe! Já vám do života taky nekecám! Prej úklid – já vám ukážu!
            Pozvolna chátrající, několik desetiletí  neudržovaná  chalupa vždycky budí pozornost. Fenomén chalupaření se začal projevovat. A tak se ani Lukeš nevyhnul dotěrným, neodbytným návštěvníkům, slibujícím za tu haluznu hory i s horákama. Nejdřív je vyhazoval, později ani neotvíral. Náladu mu zkazili ale vždycky a parádně. Sklárna vedle časem zmizela, všechno se odvezlo pryč, zbyl jen prázdný pozemek. Něco tehdy zachránil i pro sebe.
„Zapráskaný lufťáci. Já a do paneláku? Pche! Prej prachy! A na co?“ prskal nad lahvinkou rumu, co mu byla stále věrnou utěšitelkou po večerech a nesměla v baráku chybět. Však se často stavoval v krámku nad školou. Nějaké to pivko, lahvinka a viržínka. To byly spolu s kočkami jeho večerní společníci. Zvláště v zimě. Televizi neměl, rádio přestalo hrát už dávno. Nějak si na tyhle novoty nezvykl a ani po nich netoužil. V létě to bylo jiné, fajnovější. Světlo dlouho do noci, mohl se rachat  na dvorku mezi svými nálezy, přerovnával a třídil. Nejraději měl sudy. Plechové sudy od všeho možného. Ty bez obručí.  Pěkně odsekat majzlíkem dna, rozvinout, pošlapat a zase je kus střechy na další přístavek. Chalupa měla střechu dobrou, eternitovou, tak se zaměřil na přístavky. Sudů bylo na skládce stále habaděj. Taky do lesa bylo potřeba zajít, hlavně pro kulatinu na stojky, nějaké to prkno se našlo taky, navrch plech a další přístavek. Už se s nimi přibližoval skoro k říčce u silnice.
            Požární siréna na Rukovu se rozječela druhý říjnový týden roku osmdesátého čtvrtého. Lukeš hoří!! Chlapi byli u hasičárny na návsi v cukuletu. Mundůry přes pyžama, naskákali na Avii a vyrazili. Vody bude dost, vedle teče Kamenice. Moc se toho však hasit nedalo. Chalupa plála jako pochodeň, Eternitové šablony na střeše práskaly jako bouchací kuličky, vzadu v přístavcích každou chvíli něco bouchlo. Pod vším tím plechem byl oheň ve svém živlu. Tak alespoň kropit barák  naproti. Nejdřív ale pořádně prolejt místo, kde hoří nejmíň a mrknout se dovnitř. Někde musí starej bejt. Mates, chlap jak hora vběhne pod proudnici, nádech a šup oknem do chalupy. Mladej Jahoda za ním. Motají se v černém dýmu, Mates tu jednou byl, tak ví kde starý spával. Šmátrá po paměti až nahmátne tělo. Hned pod oknem, na zemi. Plíce se mohou rozskočit, Lukeš se nehýbe. Vyšoupnou ho oknem ven, kde  už přiskočí chlapi a pomáhají jim z dosahu žáru. O tom však Mates neví. Omdlel. Neví ani to, že Lukešovi už nikdo nepomůže, nevnímá ani doktora, který jej v sanitě prohlíží. Mladý Jahoda je v pořádku. Na místě jsou už i profíci z Kamenice a Bezpečnost.
            Nad ránem se chlapi rozcházejí. Dospat jdou i ostatní, které požár vzbudil. Po vsi se šíří zápach spáleniště, k nebi trčí ohořelý komín, pár trámů a hromada plechů. V troskách se přehrabují hasiči spolu s policajty. Ve zborcených přístavcích objevují vyhořelé plechovky a sudy od barev, což vede k podezření, že požár vzniknul někde tady. Je to možné. Lukeš se udusil, tělo není ohořelé. S ním se udusilo asi pět koček, které bůhví proč naskákaly do dřezu, kde našly smrt. Na krajnici pod závorami leží v trávě bílé prostěradlo, skrývající drobnou postavu, čekající na havrany. Mates byl za pár dní v pořádku. Pouze kouření mu nějaký čas nechutnalo. V hospůdce si užil svých pár minut slávy a život šel dál. Místní si nějaký čas povídali o Lukešově vpravdě důkladném úklidu, tedy o úmyslném založení požáru a spáleniště začala pozvolna pohlcovat příroda. Nový majitel, národní podnik DESTA Děčín, vlastník rekreačního střediska Jitřenka a naproti přes silnici i zděné chalupy čp.10, odpočinkového sídla generálního ředitele soudruha Grégra sice plánoval velkolepé zvelebení celé plochy s koupalištěm pro své pracující i vysutou lávkou nad silnicí, naštěstí nerealizované.  Po sameťáčku, tedy asi sedm osm let poté se objevil  buldozer a za pár dní zmizely poslední stopy vyhořelé chalupy, něco odvezly náklaďáky, něco zmizelo pod zplanýrovanou zeminou. Zmizel i jeden lidský příběh. O místě, kde stála Lukešova chalupa, z něhož se za ta léta stala bažina, vypraví jen staré fotografie a současná majitelka pozemku. Dnes je tam velké jezírko, vkusně zapadající do okolí. Vzniklo vlastně z nutnosti, díky onomu buldozeru. Při práci mu pod radlicí pojednou začala tryskat voda. Příčina byla jasná: přípojka vody k Lukešově chalupě, kterou tehdy v tom spěchu nenapadlo nikoho uzavřít. Pro obec byl ovšem tento objev vpravdě klíčový. Začal se plnit roky prázdný vyrovnávací vodojem za kostelem nad křížkem, ustaly nekonečné stížnosti na nedostatek vody v letním období. Stará půlcoulová olověná trubka, která snad  deset let  volně vytékala z obecního vodovodu podmáčela louku aby následně zmizela v Kamenici. Takovým jezírkům, kam se soustředila voda z louky, se říká Nebeské. V našem případě opravdu příhodně. Vody je stále dostatek i přes nebývalou výstavbu nových objektů a pořizování letních  bazénů.

E. Sedláček 2022

 

Snímek budování jezírka zachytil stahování vody z podmáčené louky.

Dnešní požární zbrojnice stojí vlevo  vedle chalupy v pravém rohu.

Archiv paní Jitky Vyhnálkové.(2003)

Úklid ?

od ES Čas k přečtení: 8 min