18. července 2020 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Waldkraiburg – zrození města · Categories: Příběhy z Kytlicka

Ocelové archivní skříně, pečlivě setříděné šanony a spousta dokumentů. To je království paní Eriky Ranschové v novém muzeu bavorského města Waldkraiburgu. Právě sem jsme se s Petrem Kubátem vypravili za pátráním po historii Kytlic i Mlýnů. Naše hostitelka patří k oněm 3 milionům 232 tisícům Němcům, odsunutým po skončení II. světové války z našeho pohraničí. Na toto místo, které leží v ose Mnichov-Salzburg přijela s rodiči v červnu roku 1946 jedním z transportů, vypraveným z České Lípy, kde byl pod Špičákem zřízen internační tábor. Do té doby žili v Kytlicích č. 65 K, kousek za kostelem. Podle rodokmenu od 17. století. Jejich předek Emil Nittel je zhotovitelem hlavního oltáře kytlického kostela, někdy kolem roku 1780. Zde ve Waldkraiburgu je kytličáků dost, někteří jsou  z novoborska, jiní z kamenickošenovska. Přijali jsme pozvání i do rodiny Harriho Zahna, malíře skla z Dolního Falknova. Malování a vypalování skla se u nich dědilo po několik předchozích generací. Jako rodinný klenot nám pan Zahn s posvátnou úctou ukázal některé překrásné kousky kytlického skla od dědy, táty až po jeho díla, vše ve starožitné prosklené skříni s vnitřním bodovým osvětlením. Na zdi, na čestném místě je zarámovaná fotografie jejich patrové roubenky v Dolním Falknově, postavená dědou a stojící dodnes (č. 70).
            Během vzpomínání a dlouhých hodin vyprávění se pochopitelně dostalo i na poválečný  odsun, chcete-li vyhnání z našeho pohraničí. Při  vyprávění paní Eriky jsem si opravil náhled na jeho průběh (tedy jeho faktické provedení), který se proti obecně prezentovaným pravdám značně liší. V té době jí bylo sedmnáct, tedy slečna s vlastním rozumem i názory. Pominu-li pro tuto chvíli divoké odsuny bezprostředně po osvobození, stále jsem žil v přesvědčení, že jsme Němce surově hnali jako zvěř. Je pravda, že se v mnoha případech  noví osídlenci nedočkavě tlačili do dveří jejich příbytků až konečně vypadnou, ale řízené transporty byly od roku 1946 pod stálým dohledem spojenců, za důsledného dodržování našich (Benešových) zákonů. Konkrétně kytličtí jeli z České Lípy  s ostatními v nákladních zastřešených vagonech, (známé jako dobytčáky) vystlaných slámou, se svým majetkem do váhy 50 kg, s výjimkou šperků, v počtu 30 osob na vagon. Stávalo se, že někteří dobrodruzi z řad stráží, doprovázející transporty, jejich majetek „třídili“, cennější věci skončily u nich, takže do tábora jim toho příliš nezbývalo. Při  náhodných kontrolách vojáci „dovažovali“ vybrakované bedny jinými věcmi , převážně šatstvem. Všichni transportovaní prošli před odjezdem lékařským vyšetřením kvůli infekčním a epidemickým nemocem, byli odvšiveni a na závěr „byli zaprášeni dezinfekčním prostředkem DDT“, jak se píše v doprovodných dokladech transportu. Podepsán úřední lékař v Č.Lípě, němečtí lékaři a velitel sběrného střediska. U každého jména v seznamu je uvedeno, do které země si dotyčná osoba přeje odejít, v tomto případě to bylo jednomyslně Německo, konkrétně americká zóna.
            Takových vagónů bylo v každém transportu okolo čtyřiceti, což přestavuje bez doprovodu 1 200 osob. Československý stát  musel dle platných předpisů  dodat potřebné množství potravin na dobu tří dnů, což představovalo 1 800 kg chleba, 144 kg cukru, 54 kg tuků, 36 kg kávy, 1200 kg brambor, 108 kg pšeničné mouky, zeleninu, koření,mléčné konzervy apod. Doprovod tvořil  německý lékař, ošetřovatelky a německý velitel transportu. V každém vagonu byl jmenován  rovněž jakýsi šéf. Po cestě byly pravidelné přestávky na jídlo a hygienu. Na hranicích došlo k předání Němcům a výměně lokomotiv. Tento konkrétní transport se přes Folmavu dostal na místo určení po 14 dnech. Muselo to být utrpení, avšak vracející se armády, technika, zdravotní vlaky, zásobování, to vše mělo přednost. Asi to v daném čase lépe nešlo a v tomto směru se nemáme my Češi za co stydět. Možná se někdo naštve nebo ozve, ale já to tak cítím. Opakuji, s výjimkou divokých odsunů a vyřizováním osobních účtů.
 
Nový domov

             Německo jako stát své vyhnance ze Sudet přijalo. Sami Němci však nikoliv. Sedláci před nimi zavírali vrata, země byla válkou zdecimovaná, lidé hladověli. Šanci na práci měli pouze samotní muži nebo bezdětní manželé.
            Pod bavorskými Alpami se nacházela velká zalesněná oblast o rozloze několika desítek čtverečních kilometrů, osídlená několika malými farmami při okraji. Po skončení války patřila právě do americké zóny. Borové lesy ne nepodobné lesům kolem Nového Boru a Doks po celou dobu války úspěšně skrývaly přes 400 speciálních bunkrů, v nichž 2500 totálně nasazených dělníků vyrábělo pro německý zbrojní průmysl výbušniny. Důmyslný systém spojovacích a zásobovacích chodeb spolu s pečlivým maskováním vegetací vytvářel pro průzkumná pozorovací letadla  zdání neobydlené oblasti, sem tam s dřevěnými sruby. Podzemní továrna byla objevena a prvně bombardována spojenci po několika letech vyhledávání až v dubnu roku 1945, měsíc před skončením války. Sem přišli v červnu 1946 odsunutí sudetští Němci, kteří přijali nabídku k ubytování a obsadili prázdné lesní sruby a bunkry po dělnících. Každá rodina jednu místnost. S nimi přišla i rodina Ericha Loscheka, syna majitele  Rudolfky, největší sklárny v Kytlicích. Za pouhé dva roky od příchodu, za společného úsilí všech, opět vyrostla sklárna, zaměstnávající ostatní vyděděnce, od sklářů přes malíře, brusiče až třeba po truhláře vyrábějící exportní bedýnky a dřevitou vlnu. Erich Loschek navázal na tradiční  kytlické vzory tak úspěšně, že zakrátko vyvážel své zboží do 60 zemí světa. Jeho výrobky i původní kytlické sklo má spolu s novoborským  svou stálou expozici v místním muzeu.
            Situace v bydlení se stala po několika letech neudržitelná, na svět přicházely další děti, původní komunita se neustále rozrůstala. Bunkry a lesní sruby přestaly přes minimální nároky vyhovovat.  Měnila se i hospodářská  politika, země se pozvolna vzpamatovávala z následků války. Dnes by se řeklo: dozrál čas na změny.  I vypravil se architekt Ransch, otec Eriky, s několika kolegy na příslušná ministerstva bavorské vlády s myšlenkou a plány postavit zde nové město. Přes  značnou nedůvěrou a přesvědčování se nakonec s vládním souhlasem vraceli domů a s nimi celých 15 tisíc marek do začátků !! Hlavně aby se jich zbavili.
            S obrovským nadšením se všichni vrhli na likvidaci bunkrů a novou výstavbu svého domova doslova vydupaného ze země tak, že již v roce 1950, pouhých pět let od konce války, jim byla přiznán název „obec Waldkraiburg“ a od roku 1960 status města, které se dnes pyšní moderním vzdušným pojetím, průmyslem, školstvím, kulturou a vším co 25 tisíc občanů potřebuje ke svému životu. Najdete tu i téměř totožné dvojče novoborského lesního hřbitova, kde mimo jiné leží i Emilie Schindlerová, manželka Oskara Schindlera, zachránce stovek židovských dětí. Původní domovinu připomínají i názvy ulic: Jablonecká, Liberecká, Novoborská, Litoměřická i Ústecká. Řeklo by se „vše je sluncem prozářené“.
            S paní Ranschovou jsme zajeli i do Norinberku. Žije tam její přítelkyně z dětství paní Urbánková (Urbanek), z rozvětveného rodu našich Kittlů. Předky má pochované na kytlickém hřbitově.  Patřil jim dům č. 28K, po odsunu hbitě obsazený Místním národním výborem, v devadesátých letech rekonstruovaný na Obecní dům služeb se dvěmi bytovkami v patře. Dnes je v soukromých rukách.  Pro její rodinu „zašlo slunce“ na dlouhý čas nečekaně i v Norimberku. V létě  roku 1961 odjel manžel služebně na několik dnů do Berlína. Nadešel třináctý srpen toho roku a  přinesl oznámení vlády, že se okamžitě uzavírá hranice mezi východním a západním Berlínem! Někdo ještě stačil prchnout na západ, ostatní zůstali uvězněni v NDR. Mezi nimi i manžel paní Urbanové. Stavba přes 160 kilometrů dlouhé zdi, nahradila dočasné protitankové ježky vyrobené u nás a ostnatý drát. Rok 1968 S Dubčekovým Pražským jarem pootevřel železnou oponu, čehož využily tisíce lidí k opuštění Československa. To byla patrně i příležitost pro pana Urbánka, aby se po osmi letech dostal zpět ke své rodině. Smutný příběh. Následná okupace spřátelených armád Varšavské smlouvy škvíru v oponě opět zavřela.           
            Němečtí senioři, kteří od nás tehdy odcházeli jako děti, jsou na popravdě budovatelské začátky svých rodičů v novém domově hrdí. Zpět po tolika letech by se nevrátil asi nikdo. Nejde jen o chalupy, s čímž se úspěšně strašilo, on totiž nejde vrátit především ten společenský život, který drží lidi na místě. Naopak, jedna z námi navštívených dam špitla: “Dnes už se nezlobím, dobře jste udělali“. Bodejť, když viděli kam to na dlouhá desetiletí vedlo. Čas je však neúprosný. Již v roce 1993 nás navštívilo z NSR 150 bývalých rodáků. Plný kinosál jich bylo. Setkání svědomitě zorganizoval pan Kurt Melzer, náš občan, sám neodsunutý Němec. Považte! První poválečná návštěva svého rodiště! Již tehdy vesměs senioři. Nyní se sporadicky objevují už pouze jednotlivci. Rodiče odešli, děti zestárly, vnoučata se o místa životů svých předků již nezajímají. Připomínají je pouze neudržované hrobky a naopak, vzorně udržované chalupy.

 Norimberk – návštěva  u  paní  Urbanek  

Waldkraiburg –  muzeum s naší expozicí   

E. Sedláček st 2020
 
                                      

 

Waldkraiburg – zrození města

od ES Čas k přečtení: 9 min