Jsou na světě místa zahalena tajemstvím, opředená pověstmi, tragediemi nebo strašidelnými historkami. Vzpomeňme na příklad všem známý bermudský trojúhelník, Drákulův tajemný hrad v Transylvánii, tajné chodby odněkud někam, Čachtickou paní a jiné. Jeden tajemný, neštěstím zahalený kout  je i u nás. Jen s tím rozdílem, že popisované události se skutečně staly.
         Na konci Mlýnů, směrem do Kytlic, stojí v lese nad silnicí bývalá výletní restaurace z třicátých let minulého století ve stylu horské chaty. Postavil ji Franz Marschner, úspěšný kulič a majitel brusírny skla dole u cesty na odbočce k rybníku, dnes zvanému Bělský podle souběžného potoka, ústícího do Kamenice. V době, kdy se cesta stavěla, sužovala svět  hospodářská krize, která hned v počátku nejsilněji zasáhla sklářství. Zvláště zde na kytlicku, jehož život a živobytí lidí bylo sklu zcela podřízeno. Sklo přestalo být  k životu nezbytné, sklárny stály, lidé se velice rychle dostali z relativního blahobytu do existenčních potíží.  Práce nebyla ani pro dvě desítky brusíren, malíře skla,  výrobu obalů. Hrozil hlad, lidé houfně prchali za prací jinam.
            Hillův Mlýn, Dolní Falknov, Falknov – Kytlice, v té době samostatné obce, se urychleně spojily k řešení situace. V únoru 1931 se v hostinci u Melzerů (č.p. 63) v Dolním Falknově sešel zvláštní komitét vybraných zástupců, pověřený přípravnými pracemi  k urychlené orientaci obcí a majitelů vhodných objektů na letoviska pro návštěvníky s využitím okolní krásné přírody, koupání a jiných kratochvílí, z nichž některé se musely pro budoucí návštěvníky teprve vybudovat. Lidé přecházeli na nabídku letního ubytování, nechyběla propagace. Asi účinná. V červnu téhož roku se objevili první letní hosté z Drážďan, Lipska, Ústí n.L., Prahy i Berlína.      

Příležitosti se chopil i Franz Marschner. Se souhlasem vrchnosti využil malebného seskupení pískovcových skal  v lese mezi Mlýny a Dolním Falknovem a s drobnými úpravami vybudoval jedno z nejhezčích a veřejnosti žádaných přírodních divadel severních Čech. První představení se konalo již 24. května 1931, kdy se jako herci představili  místní obecní hasiči. V krátké době tu začaly vystupovat divadelní spolky z různých měst, divadlo se stávalo známým. Mívalo prý až tisíc návštěvníků(?)  Přirozeným pokračováním po představení bývala pro část diváků i návštěva zmíněná restaurace, nabízející taneční parket, občerstvení, i případné ubytování. Marchnerova rodina pozvolna přecházela z původní sklářské živnosti na hostinskou a divadelní činnost jako hlavní zdroj obživy. Pro brusírnu práce stejně kvapem ubývala, sklárny stály. Operetky divadelních spolků byly velmi oblíbené, návštěvnost  lesního divadla trvale vysoká. Uskutečnění letité myšlenky přinášelo slušné živobytí.
            V roce 1934 brusírna u cesty vyhořela. Podnik, přecházející z generace na generaci lehl popelem, obytný dům rovněž. S ohledem na situaci, v níž se sklářství nacházelo,  nepřicházela jeho obnova v úvahu. O příčině požáru zprávy nemáme. Zbyla jen „Bouda“ nahoře, jak se restauraci začalo mezi lidmi  říkat. Paní Marschnerová se plně starala o chod divadla, šila a ošetřovala kostýmy, manžel měl plno práce s restaurací. Bylo by bývalo dobře. Život se však počal kalit válečnými pohrůžkami, následnou válkou, přerostlou do světových rozměrů, mezi Čechy bujela nenávist ke všemu německému. Válečné útrapy poznamenaly i osud lesního divadla. Na konci třicátých let ukončilo svoji činnost. Bouda jako restaurace existovala i nadále. Po dlouhých šesti letech válka skončila. Jednoho dne nalezla dcera Waltraud svou matku v hostinci umlácenou těžkou žehličkou na úpravu kostýmů, kde bez pomoci vykrvácela. Jako motiv vraždy byla stanovena pomsta. Viník  zůstal neznámý.  Dobový tisk se o tragedii zmínil jen pár řádky, zatímco divadlu a jednotlivým hrám, které se tu hrávaly věnoval daleko větší pozornost. Kdo by se také v té osvobozenecké euforii věnoval jedné ubité Němce.
            Ovšem neštěstí, související s rodinou Marschnerů, touto vraždou nekončí. Pan  Franz Marschner byl následujícího roku i s dcerou odsunut (1946) do německého Lahru-Schwarzvaldu,  kde se mu podařilo získat práci lesního  dělníka. Krátce nato byl při pracovním úrazu usmrcen. Dcera Waltraud, zdravotní sestra vdaná jako Henke, zemřela bezdětná 15. dubna 1984 rovněž v Lahru.
            Na místě Marschnerovy brusírny dostali počátkem sedmdesátých let minulého století  bratři H.  povolení postavit si na původních základech  malou zděnou chatu. Mít pro volný čas chatu nebo chalupu patřilo k trendu doby. Vyčistili léty zarostlé spáleniště, z něhož se poztrácelo vše alespoň trochu použitelné, autojeřábem vytáhli velké vodní kolo,  kupodivu přeživší ničivý požár a dali se do díla.  Stavba podkroví a usazování trámů se však jednomu z bratrů stalo osudným. Právě při téhle práci pod ním praskl žebřík a padající trám jej usmrtil. Domek dokončil Karel H. sám a dodnes v něm natrvalo žije.  Je mi divno: kde spočinula noha Franze Marschnera…
            Další osud Boudy byl poválečným Fondem národní obnovy (FNO) svěřen v padesátých letech do péče národnímu podniku Děčínské strojírny ( později DESTA Děčín) spolu s objektem č. 10 (dnes vietnamská prodejna potravin v Dolním Falknově a bohudík za ni). Obě desťácká zařízení  sloužila zaměstnancům do konce devadesátých let. Bouda, přejmenovaná na Ještěrku byla pro nenáročné a mládež, Jitřenka dole u silnice se stravou těm ostatním s vyššími nároky na dovolenou a rodinám s dětmi. Sám pan generální ředitel Grégr měl rezidenci naproti. Po roce 2000 přešla obě zařízení do soukromých rukou. Uf! Nebylo nešťastných událostí na tak malý kousek vísky pod Lužickými horami příliš?   
 

E. Sedláček 2019

 

Použité zdroje:
překlad článku dobového českokamenického týdeníku Wochenblatt B.K. paní K. Bittmanová
Kytlická kronika z překladu autor neznámý
propagační brožurka Lesního divadla Mlýny – autor Karel Krejčí
foto ze sbírek M. Duba ml. a E. Sedláčka st.

Zakletý kout

od ES Čas k přečtení: 5 min