30. října 2020 · Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Železná Mery · Categories: Příběhy z Kytlicka

Dnešním povídáním si připomeneme další výraznou osobnost Mlýnů minulých let, paní Marii Jonášovou. Přátelé jí říkali Mery. Prožila tu dlouhých šedesát let.

Kousek za cedulí Mlýny, směrem od České Kamenice, je odbočka silnice s ukazatelem doleva na Chřibskou. Kolem ní stojí u hlavní na levé straně tři obydlí, s čísly 5, 6, 7 pěkně za sebou. První dvě patřívaly pražským chalupářům, i když po pravdě pětka je novější, postavená v  šedesátých letech na starých základech (původní dům, jako mnoho jiných, po válce „zmizel“), šéfem jídelních vozů Československých drah panem V. V obci mu říkali Žabák. Kdo byl původcem nezvyklé přezdívky nevím i když svou vizáží mohl někoho inspirovat. Další, malinká, půvabná chaloupka, přikrčená hned u křižovatky pod skálou, s tesaným výklenkem , kde býval plechový sv. Jiří na koni, patřila plukovníkovi M. ve výslužbě, kdysi dávno se tu prý pekl i chléb pro okolní obyvatele. No a nakonec číslo 7, velká napůl roubená chalupa – dříve Hahnelův hostinec, později U Jonášů, jediný český z těch šesti, co tu ve Mlýnech bývaly. Konala se tu divadelní představení české školy, proletářské schůze a různé slavnosti. Vítězství pracujícího lidu v roce 1948 tento zdroj dekadence národa nekompromisně zlikvidovalo, stejně jako spoustu dalších všude v zemi. Jejich funkci převzalo družstvo Jednota a pro vesnice stačila hospoda jedna. Tahle to ale nebyla.

 Léta ubíhala, chlapi odcházeli, z manželek se staly vdovy. Paní Marii V. opustil Žabák, pana plukovníka M. jsem nestihl poznat, odešel i pan Jonáš. Naše milé tři vdovy však samotou netrpěly. Paní V. si zakrátko v Praze pořídila mladého, mírně obtloustlého zajíčka v polovičním věku, z čehož mohlo Mery klepnout: „Že si bába stará nedá pokoj!“ Línej byl jak vandrák, přesto spolu pár let vydrželi. Paní plukovníková si nadále užívala rodiny a vnoučat, které za babičkou o prázdninách jezdily. Malá perlička: kdysi si postěžovala, že jí lékař zakázal kouřit! V 84 letech! Mery se obklopila přáteli a bylo jí také dobře. Neodmítala účast na Dětských dnech, kde se pro děti nechala zmalovat jako Marfuša z Mrazíka nebo babka kořenářka, dělala šatnářku na mlýnských vyhlášených zábavách, kde trpělivě sedávala v šatně. Nebyli to jen okolní chalupáři, kteří k ní přicházeli s novinkami a ohřát se, než se jejich chalupa trochu vytopí, zastavili se čundráci z Hernštajnu, byli jsme to my, na kus řeči zaskočili i jiní známí ze vsi. Nabízeli nákupy, cestu do města, nebo něco zařídit. Kávička i stopečka vaječňáku (ten měla ráda) byly na stole v kuchyni permanentně. Vyhlášené byly její domácí polévkové nudle a ráda s nimi obdarovávala. Nemohla-li spát, obcházela nocí nejbližší chalupy, jestli tam neřádí ty hajzlové zlodějský. Především přes zimu, kdy chalupy osiřely. Nevím, co by dělala, pokud by na nějaké narazila, rozmluvit takové riziko si však nenechala. Bývaly i časy, říká dcera Jana, že za dveřmi stála připravená puška a sekera. V této části obce, kde žila na stálo jen ona, se není co divit. Nejbližší trvale žijící člověk byl o půl kilometru dál do vsi, telefon daleko široko nikde, mobily ještě nikdo nevynalezl. Zajistit pro tuhle část Mlýnů telefonickým spojením, byla proto pro obec po revoluci (sametové) priorita, díky  neobvyklému pochopení šéfa děčínského Telecomu realizovaná neprodleně. Technické provedení nebylo jednoduché. Telefon bude u paní Jonášové, veden jako stanice veřejná (což ovšem veřejně, s ohledem na její bezpečnost, známo nebylo), napojený na Českokamenickou ústřednu. Na kytlickou ústředničku to není možné. Pro Mery byl telefon požehnáním. Konečně mohla po letech odloučení alespoň hovořit s dcerou, která v osmdesátých letech i s dětmi emigrovala do Kanady. Byl jedinou záchranou v případě jakéhokoliv nebezpečí. Dny byly radostnější, klidnější, trávené hlavně šmejděním po okolním lese, sběrem šišek i taháním větví na zimu. Tak čistý les nebyl daleko široko. Takové letní předzásobení jí pro zimu stačilo, v rezervě bylo i pár balíků briket.

K pohodlnému životu se z celé chalupy zabydlela ve velké kuchyni naproti bývalému lokálu, kam se sestupovalo třemi schůdky. Přibyl nový sporák, sprchový kout, objevila se moderní kuchyňská linka. Topení obstaraly populární kamna Petra. Nahoře v podkroví byly pokojíky připravené pro případné hosty. Bolavé koleno nahradilo železné (odtud železná Mery) v pražské Homolce a zase bylo dobře. Byli jsme povýšeni na dvorní obstaravatele jejích potřeb (v Kamenici jsme byli každou chvíli), což nám i lichotilo. Letitá poštovní doručovatelka, znalá lidí, jen tak každého nepřijala. Tvrdá ženská s pevnými názory (ani nemusely být správné), se kterou se život opravdu nemazlil už od doby, kdy přišla na svět. Kdo jste měl možnosti ji poznat, určitě mi dáte za pravdu. Věděli jste třeba, že to byla rodilá Pražanda? Já ne.

Do Mlýnů přišla v padesátých letech odvedle z Kamenického Šenova, kam se po válce přestěhovala a poznala svého budoucího manžela. Coby čerstvý chalupář jsem jej několikrát potkal v naší hospůdce. Nosil tupé, což byla taková malá paruka, zakrývající pleš a v rozverné náladě ji nechal kolovat po lokále mezi stejně plešatými chlapy. Pracoval v kamenických papírnách. Z Mlýnů nebyl jediný, práce tady se sháněla velice těžko, ani dojíždění nebylo jednoduché. V posledních letech jí dělal večerní společnost věrný parťák, malý sympatický černý podvraťák s originálním jménem Čert. Hodný, mazlivý, snaživý hlídač, pobíhající doma nebo na dvorku. Jednou se objevila v jeho rajónu psí slečna Besy (něco jako parson russel), což byl naopak člen rodiny naší. Nabídla nám hlídání kdy budeme potřebovat a u toho zůstalo. Bývala u ní, zatím co my jsme byli za nákupy, na dovolené, ve špitálech nebo lázních. Besy to měla u Mery ráda, s Čertíkem se skamarádila bez problémů. U bábinky směla všechno. Čert chudák ve svém kumbálku, Besy s Mery v posteli. A na procházky pouze Besy! Jak zachrastilo vodítko, mohla se zbláznit a nechápala, jak to může někomu tak dlouho trvat, než vyrazí ven. Lítala před barákem tam a zpátky, až jednou se paní plukovníková neudržela a přes ten štěkot houkla: “ Přivažte si hergot toho čokla na vodítko, když jdete ven!“ Do Mery jako když uhodí blesk: „Komu říkáte čokl, babo jedna protivná? To je Besinka našeho pana starosty!!!“ A už to jelo. Decentní a slušná paní plukovníková z lepší pražské společnosti nemohla naší zemité a sakra rázné Mery konkurovat a rychle vyklidila pole. Ta vítězně pohodila hlavou: „PCHCH!!“ a hrdě odkráčela. Ačkoliv se dříve běžně navštěvovávaly na kávu, dlouho potom spolu nemluvily.

Jednoduché to nebylo ani s Marií V. Zajda dostal časem kopačky, vláčet rozvrzanou kolečkovou tašku od nádraží nacpanou zásobami na chatu musela opět sama. Kilometr po rozbité silnici. Občas jsem ji dolů svezl, což ovšem Mery viděla nerada. Co se má co vozit zrovna se mnou! Paní V. byla naopak ráda. Měla něco s nohou a docela trpěla. Cestou si postěžovala na své neduhy, přidala i příhody soužití se sousedy, především s Mery. Měly se babky z nouze rády, ale věčně v sobě.

Dceru a vnoučata v Kanadě navštívila několikrát. V roce 1985 dokonce na celý rok. Příští návštěvu, o několik let později, popisuje Janin přítel Ruda: Do Vancouveru po dlouhých hodinách letu přiletěla zcela suverénně, jako by lítala odjakživa. Z letiště si ji odvezli domů, ovšem první co ji zajímalo, byly mohutné smrky na jejich pozemku. Napoprvé je přelítne očima a povídá: „Ty stromy sou ňáký nemocný“. Rodinka stojí a tiše si myslí: co ta může vědět o kanadských stromech? Asi za týden přišel chlápek od energetiky, že ty jejich stromy jsou napadené, že by je s jejich dovolením odborně pokáceli, pořezali dle přání a uklidili. Prý ohrožují vysoké napětí. Skoro Mery podezřívali, že to zařídila ona. Jak by však mohla, neumí řeč. Zato byla okamžitě ve svém živlu při jejich likvidaci. Ani Ruda jí nestačil.

Když jí bylo osmdesát, vydala se slavit do Vancouveru opět. Na oplátku za hlídání Besy jsme chodili zalévat kytky, v zimě házet sníh (jakože tam jsou doma), větrat Čerta, který se nemohl nabyté svobody nabažit. S tou naší Besinou se od sebe nehnuli a lítali po louce jako splašení. Mery se v pořádku vrátila, krapátko napuštěná cizinou, což dávala najev světáckým hellou, bay, bay, Yes a podobnými výkřiky, což ji naštěstí časem přešlo.

Sběr smrkových šišek s přibývajícím věkem zvládala jen s obtížemi. Jak krásně hoří, plné pryskyřice krásně i hřejí. Nechat je tam jen tak ležet? Nepřicházelo do úvahy. Jen to věčné ohýbání kdyby nebylo. Sestrojil jsem jí tedy takové udělátko, kdy se nemusela ohýbat vůbec. Použil jsem pár součástek ze starého kola – ráfková brzda, kus řidítek s brzdovou páčkou a trubka. Šiškosběrač byl na světě! Všechno fungovalo a babča s tím hned rejdila po lese, šišky skákaly do kárky samy. Z legrace jsem poslal pár fotek do Receptáře Přemka Podlahy, populárního televizního pořadu, kde bývaly i horší ptákoviny. Představte si, že se TV ozvala a koncem roku 2005 se štáb objevil ve Mlýnech. Prohlédli si můj výtvor a prý, kde to vyzkoušíme. Do lesa se jim moc nechtělo, paní Jonášovou jsem o možné návštěvě včas informoval. Takže u ní. Vtrhli rovnou na dvorek, ve dveřích je vítala Mery v holinách s otevřenou náručí: „Hellou, jen dál“. Žádný ostych, žádná tréma.

Tiše jsem zíral. Když ne do lesa (kde už možná ani žádná šiška nebyla) no problém. Ze sklepa vytáhla drátěný koš plný žádané plodiny a rozsypala ji po dvorku. Během chvilky tou mojí mašinkou všechno sezobala a naházela zpátky. Okolo běhal či lezl po kolenou kameraman, nad ním zvukař s mikrofonem na tyči, režisérka vydávala příkazy a Mery jako zkušená hérečka plnila vše na první dobrou. Natočeno, štáb sbalil nádobíčko, poděkoval a mazal za další reportáží. Ze dvorku se jim na cestu ozývalo hlasité bay, bay. I v té televizi jsme nakonec opravdu byli. Silvestrovské vydání! (video z pořadu na konci povídky). Známí se náramně na můj účet bavili. Ale ejhle – po čase se podobná věcička v elegantním továrním provedení objevila na trhu a je k mání dodnes. Chytré hlavičky nelenily.

Čas trhnul oponou a naše dámy se postupně odebraly ke svým manželům. S prodejem jejich domů nebyly problémy, tady v rekreační oblasti je o ně trvalý zájem. Chata paní V. skončila nejprve v holandských rukách, od loňska ji má již další, tentokrát český majitel. Po paní plukovníkové jsou majiteli Němci, domek prošel celkovou rekonstrukcí. Chalupa paní Jonášové přešla na nájemce zdejší myslivecké honitby. Dcera Jana přiletěla kvůli prodeji i s rodinou a připravila pro známé v naší hospůdce „smuteční hostinu“ za mamku, s promítáním fotek z jejího života i vzpomínek s komentářem. Hezké. Zakrátko chalupa opět změnila majitele. Ten po důkladné prohlídce a předpokládaných nákladech na opravu stařičkého stavení vynesl konečný ortel. Zbourat a postavit novou. Mery se sice vždy o dům starala jak mohla, ale zachránit snad dvěstě let starou chalupu nedokázala. Jakoby dožily společně. Dnes stojí na stejném místě stejně velká nová roubenka, se stejným půdorysem i s těmi třemi schůdky do obýváku. Okolí je vkusně upravené, zapadající do okolního prostředí. Změnila se loučka napravo, roky projížděná Mery malinkou elektrickou sekačkou s dlouhatánským kabelem nebo likvidující škody po návštěvě divokých prasat. Týden před Štědrým dnem roku 2012 nás opustila v krásných 87 letech. Až půjdete navštívit mlýnský hřbitov, zavzpomínejte u náhrobku RODINA JONÁŠOVA. Bude ráda.

 

 

 

 

 

https://primadoma.tv/video-43263-siskosberac

Použité video: TV Prima 2005

Text a foto E. Sedláček 2020

 

Železná Mery

od ES Čas k přečtení: 10 min